Pavel žil se svou přítelkyní Věrou v bytě, který si společně koupili. Jelikož ani on, ani Věra neměli dostatek peněz na to, aby mohli koupi bytu zafinancovat z vlastních peněz, byla hypotéka – jak se zprvu zdálo - nejlepším řešením. Oba se na vlastní bydlení těšili, protože v předchozích letech žili hlavně v podnájmech. Navíc po několika měsících vztahu dozráli do stadia, kdy přece jen chtěli mít „něco společného“. Ovšem ouha.
Po deseti letech vztahu s Pavlem si Věra našla jiného partnera, za kterým odešla. Pavel zůstal v bytě sám, zůstaly na něm ale též pravidelné splátky hypotéky, o které se doposud dělil s Věrou. Teď pro něj byly značně citelné a dlouhodobě neúnosné. Navíc po rozchodu bylo třeba vyřešit otázku vypořádání se a Pavel se rozhodl Věře vyplatit podíl za společné splácení hypotéky. Tato varianta pro něho byla přijatelnější, než prodej bytu, ve kterém si zvykl.
Z jednoho příjmu se vše táhne hůř

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová