V Praze byl v noci na neděli českou policií zadržen Muhammad Sálih Muslim, prominentní kurdský politik a bývalý předseda kurdské politické strany PYD – Sjednocené demokratické strany. Na jeho zadržení Turecko vypsalo odměnu jednoho milionu dolarů. O zatčení jako první informovala turecká tisková agentura Anadolu. Parlamentním listům tuto informaci potvrdil kurdský lékař a aktivista Yekta Uzunoglu. „Jde o veterána nejen kurdské politiky, ale i o válečného veterána v boji proti Islámskému státu,“ upřesnil pro PL Uzunoglu.

V roce 2015 se podle něj účastnil v řadách kurdské milice Lidových obranných jednotek (YPG) osvobození kurdského města Kobani na severu Sýrie od okupace bojovníky teroristické organizace Islámský stát. Na vyhnání ISIS z Kobani kurdské jednotky spolupracovaly s vojsky mezinárodní koalice, kterou bombardováním islamistů podporovalo letectvo USA.

Policie ČR k věci vydala pouze stručné tiskové oznámení, v němž uvádí, že v sobotu v pozdních nočních hodinách zatkla 67letého cizince, který je hledán cestou Interpolu na základě mezinárodního zatykače, který na něj vydaly turecké orgány činné v trestním řízení. „Zadržený byl po provedení nezbytných úkonů umístěn v policejní cele. O jeho zadržení byli cestou mezinárodněprávní spolupráce informováni pracovníci Interpolu Ankara,“ uvedla policejní mluvčí Andrea Zoulová na webu Policie ČR. V pondělí by podle informací ČTK měl být zadržený předán soudu, který bude rozhodovat o uvalení předběžné a vydávací vazby. Následně bude proti tomuto syrskému občanovi zahájeno soudní řízení o jeho vydání k trestnímu stíhání do Turecka.

Na Sáliha Muslima byl v Turecku vydán mezinárodní zatykač v listopadu 2016. Spolu s  desítkami dalších osob je tureckými bezpečnostními složkami obviňován z účasti na přípravě pumového atentátu, při kterém v únoru téhož roku v Ankaře zemřelo 29 lidí. Muslim jakoukoli účast na atentátu celou dobu odmítá. V prohlášení zveřejněném agenturou Reuters odmítl i zapojení politické strany PYD, kterou řadu let vedl, na této akci. „Popíráme jakoukoli účast na tomto útoku. Tato obvinění jsou zjevně spojena s úmyslem zahájit intervenci do Sýrie. Davutoglu (tehdejší turecký premiér – pozn. aut.) něco připravuje,“ uvedl Muslim krátce po výbuchu v Ankaře v rozhovoru pro Reuters. Uzunoglu k tomu PL vyvětlil, že Turecko připravovalo invazi do Sýrie již před třemi lety. Invaze měla být spuštěna po fingovaném útoku teroristů na Turecko provedeném z kurdského území v Sýrii. „Tehdy ji museli zastavit, protože nějaká cizí zpravodajská služba předala západním novinářům záznam rozhovoru šéfa turecké zpravodajské služby MIT se zástupci tureckého generálního štábu o tom, že jejich hoši v řadách islamistů vypálí na Turecko pár raket, čímž Turkům poskytnou záminku k invazi,“ vysvětluje Uzunoglu. Dodal, že přesně stejně, jak to tehdy bylo popsáno na zveřejněné nahrávce, začala letošní turecká agrese do Afrínu. Krátce po zahájení turecké invaze do Afrínu Sálih Muslim ve Švýcarsku poskytl za YPG prohlášení k údajnému  incidentu, který se měl odehrát na pomezí Turecka a kurdské provinice Afrín na severu Sýrie. „Turci nás, jak víte, týden bombardují. Ujišťuji, že YPG do Turecka nevypálila jediný náboj,“ prohlásil Sálih Muslim tehdy v rozhovoru pro Reuters.

V Evropě Muhammad Sálih Muslim pobývá a volně se pohybuje několik let na základě politického azylu, který mu byl poskytnut ve Švédsku. Jako řada jiných kurdských politiků má za sebou velmi pohnutý život. Podle ČTK se narodil v kurdské vesnici nedaleko severosyrského města Kobani. V 70. letech studoval Technickou univerzitu v Istanbulu. Během studií se zapojil do kurdského hnutí pod vedením legendárního předáka Mustafa Barzáního. Po získání diplomu chemického inženýra v roce 1977 odešel pracovat do Saúdské Arábie. Začátkem 90. let se vrátil do Sýrie, kde si  v Aleppu otevřel projekční firmu. V roce 1998 vstoupil do syrské odnože v Iráku založené Demokratické strany Kurdistánu. Po pěti letech ji ale zklamaný opustil. Poté vstoupil do nově založené PYD, nikoli tedy PKK, jak uvádějí turecké zdroje. V roce 2010 byl zvolen do vedení PYD. Nedlouho po zvolení do funkce spolupředsedy PYD jej syrské bezpečnostní složky zatkly. Po propuštění uprchl do iráckého Kurdistánu. Do Sýrie se vrátil v řadách YPG v rámci mezinárodní operace na osvobození města Kobani. Pod jeho vedením se PYD stala vedoucím představitelem syrských Kurdů. Na loňském sjezdu strany z vedení odstoupil. Ve světě je však nadále považován za předního předáka syrských Kurdů a jednoho z neoficiálních diplomatických zástupců této komunity na Západě.

Ve spolupráci se svými kolegy shromáždil důkazy o válečných zločinech páchaných ISIS v Kobani a přilehlém kurdském kantonu na severu Sýrie. A též o zapojení turecké tajné služby do financování ISIS, která byla Radou bezpečnosti OSN označena jako teroristická organizace. „Sálih Muslim poskytl evropským tajným službám prostřednictvím rozvědky neutrálních zemí Švýcarska a Švédska řadu cenných informací,“ uvedl pro PL Uzunoglu. Tyto informace podle něj přispěly k porážce ISIS v Sýrii. Ale též ke zveřejnění špinavých obchodů s islamisty, kterých se přes mezinárodní embargo účastnila turecká tajná služba a členové rodiny tureckého prezidenta Erdogana. Na základě informací předaných Muslimem ruské letectvo napřed zdokumentovalo mnohakilometrové konvoje cisteren, jejichž prostřednictvím islamisté převáželi kradenou syrskou ropu k prodeji do Turecka. Po jejich dekonspiraci v tisku ruské letouny vybombardovaly konvoje buď přímo při převážení kradené ropy, nebo při tankování.

Sálih Muslim do minulého týdne jezdil po Evropě a po světě a podával svědectví o tom, co ví. Jen v minulém týdnu přednášel na universitách ve Švýcarsku, v Belgii a v Německu. Ani v jedné z těchto zemí jej policie nezatkla ani nezadržela. Vnější hranici EU mezi Švýcarskem a Německem překročil na základě cestovního dokladu držitele politického azylu, který mu vydalo Švédsko. Tento dokument nahrazuje cestovní pas. Švýcarsko je sice smluvní stranou schengenské dohody o volném pohybu osob, od roku 2016 však na hraničních přechodech provádí pohraniční kontroly na základě „dočasného opatření“ vyhlášeného v reakci na uprchlickou krizi v roce 2015. Muslim bez problémů prošel touto pohraniční procedurou. Stejně řadou kontrol na letištích, které v rámci svých cest po Evropě absolvoval od doby vydání tureckého mezinárodního zatykače a jeho rozeslání všem policiím světa prostřednictvím Interpolu. V jiných zemích jej před zatčením tamní policií švédský azylový průkaz uchránil. U nás z nějakého důvodu ne. A je namístě ptát se proč! Naše trestní právo stejně jako zákon o azylu je harmonizováno v rámci práva EU. Mělo by tedy fungovat stejně jako v Německu nebo v Belgii.

Proč tedy byl kurdský politik zatčen zrovna v pražském hotelu Marriot? Je to tím, že jsou naši policisté bdělejší než švýcarští, belgičtí nebo němečtí? U německé a belgické policie by se ještě možná dalo spekulovat o tom, že mají příliš mnoho práce s kriminalitou migrantů, kteří do západní Evropy přišli v rámci migrační krize. Logicky se však nabízí i možnost, že v místech, kde kurdský politik poslední dobou pobýval neměly turecké orgány „své spolupracovníky“. Je více méně veřejným tajemstvím, že zpravodajské služby někdy působí proti sobě a někdy spolupracují. A platí to i v rámci spojeneckých zemí. Třeba v rámci NATO. Veřejně známý je skandál s odposlechem telefonu německé kancléřky Angely Merkelové (CDU), který prováděla americká špionážní agentura NSA. Přesto, že SRN a USA jsou oficiálně spojenci v rámci NATO. Stejně tak občas vypluje na povrch, že si spojenecké, a někdy i nespojenecké (nemáme-li použít slova nepřátelské) zpravodajské služby občas vyměňují informace, anebo prokazují služby. Příkladem může být zmaření teroristického útoku v Petrohradě, k němuž loni došlo na základě informací od tajných služeb USA.

I naše tajné služby spolupracují s jiným tajnými službami. Stejně jako třeba německá spolková zpravodajská služba BND. A to i s tureckou tajnou službou MIT. Jeden z bývalých vysokých důstojníků české kontrarozvědky BIS  přiznal, že i naše tajné služby se účastní kriminálních caus. „Pokud příslušníci zpravodajské služby získají svojí činností poznatky o kriminální činnosti, tak je po vyhodnocení předají policii,“ uvedl bývalý plukovník BIS, který si nepřál zveřejnit své jméno. Zpravodajský spis se podle něj po „odfiltrování“ nadále utajovaných informací v podstatě „ozrcadlí“ do policejního trestního spisu. Ve stíhání pachatele pak podle jeho popisu dále pokračuje Police ČR normálně podle trestního řádu, jako by poznatky získali sami policisté. Zpravodajci a jejich spolupracující osoby, jak se dnes říká agentům, pak u soudu vystupují v roli utajovaných svědků. Jeden z bývalých ředitelů naší rozvědky ÚZSI uvedl, že tajné služby takovou spolupráci s našimi orgány činnými v trestním řízení zajišťují v citlivých causách i pro bezpečnostní služby jiných zemí v rámci mezinárodní spolupráce. „Není to při běžných krádežích nebo vraždách. Je to v takových případech, jako je terorismus,“ uvedl bývalý podplukovník ÚZSI. Tento druh kriminality je podle něj předmětem zájmů všech tajných služeb. A logicky na jeho potírání spolupracují.

A zde se dostáváme ke „kameni úrazu“. V různých zemích jsou za teroristické považovány různé organizace. OSN vede seznam teroristických organizací, které za teroristy považuje celý svět. Mezi ně patří třeba ISIS. Kromě organizací na seznamu OSN jsou však za teroristické v různých zemích považovány i organizace, které jinde za teroristy nepovažují. V Turecku je za teroristickou organizaci považována i Kurdská strana pracujících (PKK). Což je politická strana, která v některých obdobích, když v Turecku panovalo mírnější politické klima, měla i zvolené poslance v tureckém parlamentu. Pak však byla zakázána. Mnoho jejích politických představitelů bylo odsouzeno k smrti nebo mnoha letům žaláře. Legálně však působí třeba ve Švýcarsku a v Rakousku. V některých členských zemích NATO je střídavě zakázaná a tolerovaná. Třeba v Německu. Podle toho, jaké jsou zrovna vztahy vlád SRN a Turecka. V současné době jsou v SRN policejně postihováni lidé, kteří veřejně nosí symboly kurdských milicí YPG – nejčastěji vlajky. Těch kurdských milicí, které společně s jednotkami zemí NATO porazily ISIS v Iráku.

V ČR není PKK ani YPG oficiálně na žádném seznamu teroristických organizací. Ani jedna z těcho organizací u nás nikdy nebyla zakázána. Přesto se ČR a její státní orgány zřejmě octly na kritickém místě mezinárodní šachovnice. Z minulosti je známo, že naše rozvědka se opakovaně pokoušela zajistit repatriaci českých občanů, kteří byli zadrženi nebo uvězněni v cizí – a často ne úplně spřátelené – zemi. Z poslední doby jsou známé případy z Libanonu a Egypta. Aktuálně jsou dva čeští občané zadržováni tureckými bezpečnostními silami. Jsou obviněni z účasti v organizaci, která je neslučitelná s tureckým ústavním zřízením. Tak se v řeči paragrafů v Turecku označuje PKK a kurdské milice. Hrozí jim trest doživotního vězení. Stejně jako Sálihu Muslimovi v případě jeho vydání do Turecka.

Německý publicista Sebastian Bähr vyslovil v internetovém vydání Neues Deutschland podezření, že v tomto případě může jít o výměnu za Čechy, kteří byli loni zatčeni v Turecku, protože se chtěli přidat ke kurdským milicím. Soudce, který bude o vydání kurdského politika rozhodovat, bude ve velmi těžké pozici. Něco jako Sophiina volba. 

Tedy pokud to bude nezávislý soudce. A ne někdo v soudcovském taláru, koho lze považovat za člověka jdoucího na ruku policii, tajným službám. Našim nebo třeba i tureckým.

Podle informací serveru INFO.CZ totiž „turecká strana již zahájila kroky směřující k vydání Muslima do Turecka“. Zatraceně rychle na to, že byl zatčen během víkendu. Jako by tady Česká republika a její justice měly dělat jen jakýsi servis...

Mezinárodní policejní spolupráce je organizována na základě úmluvy o Interpolu z roku 1923. Vznikla z iniciativy vídeňské kriminální policie, která disponovala z dob Rakouska-Uherska kriminální kartotékou zaniklé monarchie, na jejímž území vznikla řada nových států. Mimo jiné Československo, které bylo zakládajícím členem Interpolu. Postupně se k dohodě připojila řada dalších států. Dnes je Interpol dceřinou agenturou OSN, pod jejíž křídla byl přijat v roce 1996. V rámci Interpolu dnes polupracují policie 190 zemí, což je více států, než kolik je členem OSN. Na mezinárodní policejní spolupráci se tak podílejí země považované za demokratické i ty s vysloveně autoritářskými režimy. Interpol v podstatě funguje jako „stykový uzel“ mezi policiemi různých zemí. Každá členská země může do jeho databáze zadat žádost k zatčení osoby, na niž soud vydal příkaz k zatčení. Centrála Interpolu obsah žádosti nijak nezkoumá, ale ihned jej rozešle všem partnerským policejním organizacím.

V minulosti byl tento systém opakovaně použit k zatčení uprchlých „gangsterských es“, jako byli třeba pachatelé velké vlakové loupeže v Británii, kteří byli zatčeni v Brazílii. Byl však také zneužit k postihování politických případů. Nejsmutnější kapitolou v dějinách Interpolu byla nepochybně 2. světová válka. Dodnes se ve školách učí, že 4. června 1942 zemřel v pražské nemocnici Na Bulovce na následky atentátu provedeného československými parašutisty Kubišem a Gabčíkem SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Většina lidí ví, že šlo o jednoho z nejvýše posavených nacistů, který v Praze vykonával funkci zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Dnes už však jen znalci dějin vědí, že kromě toho byl též vedoucím Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). A z titulu této funkce velel všem represivním složkám třetí říše. Od policie až po správu koncentračních táborů. Jen skuteční znalci policejních dějin dnes vědí, že Heydrich zemřel též ve funkci prezidenta Interpolu, který byl během války přestěhován na zámek Wannsee. Na místo, kde Heydrich vyprojektoval a rozběhl tzv. konečné řešení neboli likdivaci nejen odpůrců nacistů, ale i celých národů v plynových komorách. Kvůli tomu, že během války šéfoval Interpolu, byla tato organizace zneužita k zatýkání a vydání do Říše řady Židů, komunistů a dalších odpůrců nacismu. Kteří pak byli zavražděni v koncentračních táborech. V souladu s tehdy platnými nacistickými zákony...

Po válce se členské státy pokusily tento „škraloup“ na pověsti Interpolu napravit tím, že do úmluvy doplnily ustanovení, podle něhož lze vydávat do jiných států pouze za činy, které jsou trestné v zemi, která zatykač vydala, i zemi, kde byl podezřelý zadržen. Tím se během studené války podařilo bránit tomu, aby disidenti, kterým se podařilo dostat na druhou stranu železné opony, byli vydáváni KGB.

Erdoganovské Turecko však dokázalo obejít i tuto pojistku. Na politické oponenty vydává zatykač jako na teroristy. I když nemá žádné důkazy o tom, že by se účastnili nějakého atentátu. Což je případ i zadrženého Sáliha Muslima.

Při rozhodování soudů bude hrát zásadní roli to, co vezmou v úvahu. Jestli to, že mu jiný členský stát EU poskytl azyl. Což by podle platného práva v ČR i zbytku EU mělo bránit vydání do Turecka. Sálih Muslim je zjevně politický představitel. Turecko se v poslední době zcela evidentně mění v diktaturu. V jeho čele stojí prezident Erdogan, který se netají obdivem k Adolfu Hitlerovi. Po nepovedeném pokusu o převrat v létě 2016 se proces nástupu diktatury zrychlil. Nově vypracovaná turecká ústava kopíruje zřízení, které v Německu platilo v době, kdy byl jeho kancléřem právě Hitler. 

Po nepodařeném pokusu o vojenský puč  byly v Turecku pozatýkány mj. tisíce soudců, kteří nebyli ochotni dost poslušně rozhodovat. O nezávislé justici jakožto podmínky právního státu tedy již nemůže být ani řeči. Ve vězení skončila též řada novinářů, policistů a důstojníků. Obviněni byli z účasti na puči nebo z podpory terorismu. Kdyby se skutečně všichni puče účastnili, tak by asi nebyl neúspěšný. 

Soud by také měl zvážit, že nyní zadrženému Muslimovi hrozí pravděpodobně doživotní vězení. Ovšem Erdogan se nijak netají tím, že chce obnovit trest smrti. Což by samo o sobě mělo být překážkou jeho vydání do Turecka. Ne že by to při určitých metodách věznění a výslechů tureckou policií bylo třeba...

Dále bylo bezpečně prokázáno, mnohokrát prokázáno, že Turecko stojí za rozpoutáním války v Sýrii, že finacovalo ISIS a že dnes slouží džihádisti v řadách turecké armády při jeho protizákonném vpádu do severosyrského kantonu Afrín.

Muslim je velmi nepohodlný svědek toho, jakou politiku Turecko provozuje a jaké špinavé války vede s tichým souhlasem NATO a světového společenství. A své svědectví šíří. Turecko se dostává v očích veřejnosti v mnoha zemích do nepříznivého světla a jeho obraz jeko demokratické země začíná být neudržitelný.

Veřejnost v řadě zemí tlačí na své vlády, aby kritizovaly stav lidských práv v Turecku a odsoudily jeho invazi do Afrínu a podporu džihádistům. Novináři, kteří ještě dělají svou práci, mají informace právě od lidí, jako je pan Muslim. Turecko má jasný zájem na jeho umlčení.

Turecké úřady na něj vydaly zatykač pro čin, kterého se každý policajt lekne – zatykač pro terorismus a účast na atentátu. Opakovaně se dostáváme ke kardinální otázce. Proč, když je pan Muslim v Evropě nejméně týden, navštívil mezitím konferenci v Bruselu a přednášel na univerzitě v Ženevě, je zatčen ausgerechnet v České republice, nikoli v Německu, Belgii nebo Švýcarsku? 

Odpovědí může být, že u nás je systém pojistek proti zneužití represivních orgánů nejméně funkční.

V minulosti jsme viděli, že v určitých kauzách dokáží spolupracovat orgány, které se mají vzájemně kontrolovat – tj. policie, státní zástupci a soudci. Někdy to nese až znaky zločinného spolčení. Někdy jen někteří policisté a státní zástupci umí zneužívat mezery systému. A slabosti povah lidí, kteří mají veřejnou funkci soudce. 

O obou těcho slabinách hovoří nálezy Ústavního soudu v causách Rath, Nečasová, Uzunoglu. Příkaz k domovní prohlídce na Úřadu vlády vydal soudce okresního soudu ve Znojmě v sobotu jako neodkladný úkon. Policie provedla prohlídku měsíc poté. Odposlechy v kauze Rath nařizoval krajský soud v Ústí nad Labem, který k tomu nebyl příslušný. Dodes se řeší – a ještě mnoho let bude – jestli je lze použít. Ústavní soud rozhodl předminulý týden i o nezákonnosti zatčení a „zvazbení“ kurdského aktivisty Yekty Uzunoglu.

Ani v případě Muhammada Sáliha Muslima nelze vyloučit, že jeho případ poputuje až k Ústavnímu soudu. V pondělí bude soud rozhodovat o uvalení vydávací vazby. „Pak se u soudu rozběhne řízení o jeho vydání do Turecka,“ vysvětluje expert na trestní právo Zdeněk Jemelík. Proti rozhodnutí o vazbě i proti případnému rozhodnutí o vydání lze podle něj samozřejmě podat stížnost, o níž rozhodne nadřízený soud. V krajním případě je možný i mimořádný opravný prostředek dovolání k Nejvyššímu soudu nebo ústavní stížnost. Pokud však soud pošle Muslima do vazby a ten bude muset na propuštění čekat až na ústavní soud, tak lze čekat, že ve vazbě může strávit i 2 roky. A po celou dobu nebude moci mluvit s novináři. A hlavně svědčit o válečných zločinech Erdoganova režimu. Za mřížemi by zmizel další svědek toho, že Turecko provádí na dobytých územích etnické čistky, o čemž otevřeně hovoří představitelé německých kurdských obcí, například pan Ali Toprak, a má v plánu „vyčistit celý Afrín“ od „teroristů“, čímž se sami turečtí představitelé nijak netají. Vzpomínáte si na jakési Kosovo a Jugoslávii v roce 1999? Za údajné etnické čistky padaly bomby na Bělehrad. Tady se všichni tváříme, že věříme slovům tureckých oficialit, například předsedy turecké vlády a předsedy vládní strany AKP, že „nikomu v Afrínu netekla ani krev z nosu“. 

A to je to, o co jde turecké tajné službě MIT také.

Pokud bude pan Muslim do Turecka vydán, v lepším případě dožije svůj život jako izolovaný vězeň stejně jako Abdullah Öcallan, zakladatel Kurdské strany práce, PKK, která je teď mimochodem zakázaná i v Německu, kde v poslední době probíhá přímá perzekuce Kurdů, kteří se objevují na veřejnosti se symboly strany nebo i jen s vlajkami kurdských obranných milic. Zdá se, že i v Německu začínají mít „divně jasno“ v tom, kdo je terorista. Ten, kdo vpadne na cizí území a v řadách jehož armády – chrabře usazené v německých tancích Leopard – bojují bývalí džihádisté, tak ten to kupodivu není. Zato ten, kdo se hlásí k odporu proti této agresi, ten to je. Zvláštní logika, podpořená argumenty zbrojařských a dalších lobby.

Frau Merkel se zmůže tak leda na to, aby vyhrožovala státům východní Evropy, že pokud nepřijmou uprchlíky, které se už rozhodla propustit ze své mateřské náruče, přijdou o peníze z EU. Na Erdogana si netroufá, ba co víc, chová se jako jeho podřízená. Přesto ale k zatčení pana Sáliha Muslima nedošlo v Německu, ale u nás...