„ODS se po přetransformování v rukách Václava Klause stala reprezentantem překlonovaných komunistických technokratů, zbohatlíků a zlodějů. Sociální demokracie je levicovou variantou téhož,“ píše například Čestmír Hofhanzl. Knihu Velkolepé padoušství devadesátých let si ParlamentníListy.cz objednaly v Nové tiskárně Pelhřimov. Na knižních pultech totiž není.

Přeměna komunistů v kapitalisty

Velkolepé padoušství devadesátých let je pátým dílem řady politických vzpomínek bývalého poslance za ODA a dnešního člena Předsednictva Konzervativní strany Hofhanzla. A ten v ní obviňuje asi úplně všechny známé politiky, že jsou jen mouřeníny, kteří připravují zemi pro opětovné politické převzetí moci komunisty. „O tom, že stratégové sametové přeměny komunistických technokratů v kapitalisty měli koncepci promyšlenou a připravenou, svědčí mimo jiné důraz na prosazení kontinuity právního systému. Nezakázání komunistické strany – prokazatelně zločinecké organizace – s perfidní argumentací dodržování lidských práv a svobod,“ napsal s tím, že při zrodu „demokracie“ měli všechny trumfy ti, co patřili dříve do struktur KSČ.

„Mluvit o disentu jako o organizované skupině, která mohla být matricí pro vznik nových organizačních uskupení utvářející se demokratické společnosti a státu, je bezpředmětné. Jestli disent nějaké organizační vazby měl, ovládali je bývalí komunisté,“ píše dál a pokračuje: „Celý disent, jak to ani jinak ve státě, který byl sovětským satelitem, nemohlo nebýt, byl prorostlý agenty státní bezpečnosti. Polovinu svých „kamarádů“, kteří tu zůstali a neemigrovali, jsem našel po roce 1990 v seznamech státní bezpečnosti.“ Rozhodující ministerstva a posty podle něj obsadili kmenoví příslušníci komunistického ministerstva budoucnosti – Prognostického ústavu. Tomáš Ježek a Vladimír Dlouhý ODA, Václav Klaus a Karel Dyba ODS nebo Miloslav Ransdorf KSČM.

Padoušský volební systém

Privatizací bylo podle Hofhanzla předání hospodářské moci do rukou bývalých komunistických struktur. „Rozhodující kapitálové zdroje, fondy, podniky mají v rukou skupiny navazující na předlistopadovou technokracii. Ve svých rukách měli již i média, mohli již manipulovat a vyrábět veřejné mínění. Přichází čas, kdy k dovršení svých záměrů potřebují zúžit a zjednodušit politické spektrum stran, které hrají parlamentní hru na demokracii. Zajímavé je, že hlasatelem většinového volebního systému se stává hradní politolog, z kategorie podivných emigrantů osmdesátých let, Jiří Pehe,“ uvádí dále.

V poměrech české politiky, individuální morálky, při faktické neexistenci smyslu pro fair play, by podle něj volebním mechanismem způsobená redukce hráčů na politické scéně na dva měla stejný efekt jako komunistickou ústavou zakotvená vedoucí úloha předvoje dělnické třídy. Prosazování většinového volebního systému v posttotalitní a postkomunistické zemi, s argumentem umožnit stranám vládnout bez přílišných kompromisů a dohadování s koaličními partnery je dle Hofhanzla zvlášť vybrané padoušství.

Politici na střelnici

V knize si následně v jednotlivých kapitolách a jmenovitě, muž, jenž navrhl zákaz komunistů, bere na mušku všechny významnější exponenty tuzemské politiky. Václav Havel se dohodl s odcházejícími komunisty a popřel pojem a smysl morálky, když v jejím jménu pardonoval systémové zločinné jednání. Václav Klaus otevřel nekonečný tunel, kterým přes akciové společnosti zastřešené fondy a bankami, protekl a stále teče majetek této země, většinou do nenávratna. Miloši Zemanovi zamířil do slabin, když napsal, že jeho legendární kritický článek z Technického magazínu původně napsali Tomáš Ježek a Pavel Kysilka.

Prezident Zeman, který o tom podle svých slov slyšel od ParlamentníchListů.cz poprvé, to označil za nepravdu a dodal: „Mimochodem Čestmír Hofhanzl byl dost neúspěšný politik, co působil v parlamentu poměrně dlouho. Nikdy nic neprosadil a je celkem obvyklou tradicí neúspěšných politiků, že pomlouvají své úspěšnější kolegy. Nihil novum sub sole, tedy nic nového pod sluncem.“