Nejde ovšem o senzační nález po desetiletí skryté populace, ale o výsadby, které jsou součástí záchranného programu pro tento druh [ZDE]. Koordinuje jej Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 

Časně z jara ohromují koniklece otevřené svými velkými modrofialovými květy. Avšak míst, kde je lze spatřit, ubývá. V průběhu 20. století došlo k dramatickému úbytku počtu jedinců i míst, kde koniklec otevřený roste. Souviselo to především se změnami v hospodaření. Tradiční způsoby obhospodařování travinných porostů jako pastva, ruční sečení a hrabání se již téměř nepraktikují. Velké množství lokalit zmizelo kvůli ponechání pozemků ladem – taková místa dříve či později zarostla křovím a koniklecům se na nich nedaří. Nyní se u nás přirozeně vyskytuje jen na 24 lokalitách.

„V záchranném programu plánujeme výsadby koniklece otevřeného na místa, kde v minulosti rostl. Ta se se vybírají pečlivě nejen s ohledem na potřeby druhu, ale i s ohledem na budoucnost. Musí být vyjasněné vlastnické vztahy a také zajištěna pravidelná péče do budoucna. V Českém krasu jsme zvolili lesostepní stráně s břidlicovým podložím nad obcí Hostim nedaleko Berouna,“ vysvětluje Petr Vít z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, koordinátor záchranného programu.

U Hostimi bylo vysazeno více než šedesát rostlinek, které byly rozpěstovány ze semen v Zoologické a botanické zahradě města Plzně a Botanické zahradě hl. m. Prahy. Zdroj semen, ze kterých byly koniklece vypěstovány, lze snadno vystopovat – pocházejí z rostlin původem z lokality Líšnice u Prahy. Tato lokalita není do budoucna příliš perspektivní a výsadba v Českém krasu tak představuje její zálohu. Stráně u Hostimi bylo před výsadbou konikleců třeba připravit. Pod dozorem místního spolku Třesina se tu pásli poníci, kteří budou i nadále s údržbou výsadbových ploch pomáhat. Oproti pastvě ovcemi mají poníci tu výhodu, že se koniklecům vyhýbají a nespásají je.

Chráněná krajinná oblast Český kras letos slaví padesát let od svého vyhlášení. To připomíná v příštím týdnu odborná konference ve Svatém Janu pod Skalou [ZDE]. V Českém krasu se střídají vápencové skály, rozvolněné světlé listnaté lesy a lesostepi spolu s rozkvetlými skalami a kaňonovitým údolím řeky Berounky. Jde o největší krasové území v Čechách.