Ústředními řečníky byli Miroslav Pauza a Miloslav Bednář (oba z Filosofického ústavu AV ČR), úvodní příspěvek proslovil místopředseda AV ČR Pavel Baran a debatu moderoval Marek Hrubec, koordinátor výzkumného programu Globální konflikty a lokální souvislosti Strategie AV21 (oba Filosofický ústav AV ČR). Semináře se aktivně účastnil rovněž velvyslanec Slovenska v České republice Peter Weiss.

Akce se konala při příležitosti 100. výročí založení Československa jako jedna z prvních letošních akcí podobného druhu. Podle Pavla Barana se nám výročím otevírá unikátní příležitost reflektovat vlastní minulost, a tím nahlédnout dění v současnosti – zabývat se otázkami, jaká je česká identita, kdo jsme a kam směřujeme. Ve svém úvodu vyzdvihl klíčový význam společenských a humanitních věd pro kritickou reflexi, která by měla vést k porozumění událostem v souvislostech.

Co by, kdyby…

Jak se učí už ve škole, Československo vzniklo přičiněním T. G. Masaryka a díky okolnostem světové války. Dnes už to bereme jako samozřejmost. Existovala do té doby alternativa ke vzniku nové republiky?

Miroslav Pauza jich zmínil několik. Jednou z možností, jak jinak uspořádat neuspokojivé vztahy v rakousko-uherském mocnářství by byla úzká spolupráce slovanských národů (s cílem oslabit německé elity) vedoucí k případné federalizaci – tato tendence se nazývala austroslavismus. Další možnosti nabízel austromarxismus, postavený na emancipaci národních sociálních demokracií – tento trend zastával např. Bohumír Šmeral, pozdější zakladatel KSČ.

Radikální alternativu pak nabízela bytostná rezignace na svébytnost, představovaná osobou Huberta Gordona Schauera. Ten zapříčinil velmi ostrou polemiku článkem Naše dvě otázky (vyšel jako úvodník v prvním čísle revue Čas 20. prosince 1886), v němž se tázal, zda je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí, vložené do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé. Odpůrci tohoto názoru v té době podezírali ze spoluautorství i T. G. Masaryka.

Spojené státy středoevropské

Masaryk má dodnes pověst tatíčka zakladatele, málo se už ale ví, že až do světové války nebyl revolučním zastáncem českého osamostatnění. „Ve státoprávních otázkách zůstal Masaryk stoupencem Palackého ideje Rakouska jako federace rovnoprávných národů. Nový československý stát jím byl následně proponován jako demokratický, humanitní, mnohonárodnostní a sekularizovaný útvar, inspirovaný někdejší monarchií, ale napravující její nedostatky,“ uvedl Miroslav Pauza.

Připomněl navíc, že paralelně s Prohlášením nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou (Washington, říjen 1918) založil Masaryk ve Spojených státech organizaci The Democratic Middle-European Union. Ta měla sdružovat středoevropské národy od Baltského moře až k Jadranu. „Šlo o jistou obdobu Americké unie, jejímiž elementy by nebyly národní, nýbrž mnohonárodnostní státy. Tento útvar by byl sice kulturně a ideově orientován na Západ, ale politicky by zůstal jeho svébytnou protiváhou – obdobně jako i protiváhou Východu,“ dodal filozof.

Masarykovo Československo bylo podle Miroslava Pauzy státem, který v sobě nesl značné filozofické poselství. „Bylo výrazem vítězného boje novověké demokracie s teokracií.“

Velkomoravský kořen a náboženská demokracie

S tímto pohledem ne úplně souzněl druhý z řečníků semináře, Miloslav Bednář, který naopak náboženskou linku akcentoval. Masarykova idea státu byla podle něj založena na konceptu metafyzické (náboženské) demokracie. „Smysl dějin Masaryk odkrývá jako náboženský, a to tak, že se jedná o uznání přednosti autority individuálních mravních svědomí před nároky institucí,“ uvedl Miloslav Bednář.

Smysl původní české státní ideje, na kterou TGM navazuje, podle Miloslava Bednáře vyjadřuje úvodní část textu Kristiánovy legendy z konce 10. století. V ní se líčí úspěšná obhajoba slovanského bohoslužebného jazyka ve Velkomoravské říši Konstantinem a Metodějem před římským papežem Hadriánem II. Smyslem této dějinné události má být stvrzení a ospravedlnění nezastupitelnosti a nedotknutelnosti individualit jednotlivců i národů a států v jejich vztahu k věčnosti.

K této ideji se hlásili významní čeští panovníci a posléze na ni navázala i husitská reformace, při níž se podle Miloslava Bednáře „většina všech společenských vrstev přihlásila k demokratickému duchovnímu principu rovnosti individuálně svobodných nábožensko-mravních svědomí ve vztahu k věčnosti“. Prostřednictvím Komenského filozofického díla pak tento princip ovlivnil německé osvícenství a následně české a slovenské národní obrození.

Po přednáškách řečníků následovala diskuse, která se dotkla mimo jiné významu Pražského jara a jeho návaznosti na prvorepublikové ideje, vztahu Čechů a Slováků či vlivu politických stran v Československu. Seminář zorganizovalo oddělení morální a politické filosofie Filosofického ústavu AV ČR (ZDE) a Centrum globálních studií Filosofického ústavu AV ČR (ZDE).