Odborníci z Ústavu státu a práva AV ČR a významných českých univerzit diskutovali v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze o některých institutech Úmluvy, jako jsou například informovaný souhlas, ochrana soukromí, zdravotnický výzkum, specifické zákroky a zásahy do lidské integrity.

Setkání zahájil náměstek ministra zdravotnictví JUDr. Radek Policar, který se nedávno zúčastnil konference, jež 20 let existence Úmluvy připomněla ve francouzském Štrasburku. Česko od května do listopadu letošního roku předsedá Výboru ministrů Rady Evropy a zároveň patří mezi evropské státy, jež Úmluvu vnímají jako vážný závazek. Podle Radka Policara jde z perspektivy českého ústavního práva o dokument, který má dokonce přednost (jelikož jde o mezinárodní smlouvu) před našimi zákony a v případě rozporu by Ústavní soud český zákon či jeho část zrušil.

Skutečnost, že se Úmluva stala vlivným standardem práva ve zdravotnictví, jehož základem je „ochrana lidské důstojnosti při aplikaci nových poznatků z oblasti medicíny a biologie“, potvrzuje i dr. Tomáš Doležal z Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky Ústavu státu a práva AV ČR, se kterým na toto téma hovoříme: „Úmluva představuje důležitý dokument, který ovlivnil zdravotnickou legislativu a přispěl k ochraně práv v oblasti biomedicíny. Zejména pro postsocialistické země přinesla vodítko pro stanovení vnitrostátních norem. Má vysoce symbolickou hodnotu a je jakýmsi manifestem hodnot.“

Jaké je postavení Úmluvy v mezinárodním kontextu? Hlásí se k ní všechny evropské státy?

Úmluva byla přijata v Radě Evropy a její dosah je omezený. Nutno konstatovat, že ji ani všechny členské státy Rady nepodepsaly. Důvody pro její nepřijetí v některých zemích jsou různé – některé tvrdí, že je příliš liberální a její přijetí by mohlo snížit standard ochrany lidských práv, jiné naopak argumentují její přílišnou konzervativností.

Jak se v souvislosti s Úmluvou vyvíjela mezinárodní ochrana lidských práv? Potřebujeme Úmluvu a její standardy i v současnosti? Zaznamenala například nějaké aktualizace či doplnění?

Problémem Úmluvy je, že neobsahuje vlastní vynucovací mechanismus, jako je tomu třeba v případě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, jež pro kontrolu svého dodržování vytvořila Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Na druhou stranu ESLP i vnitrostátní soudy na Úmluvu v některých případech odkazují, a proto určitě hraje významnou roli v oblasti ochrany lidských práv. Úmluva se doplňuje tzv. dodatkovými protokoly, jejichž dopad je ovšem omezený – a to i proto, že je podepisuje velmi malé množství států.

Napomohla pacientům v emancipaci jejich vztahu s lékaři?

Přispěla k rychlejšímu přerodu vztahu lékaře a pacienta a přinesla standardy chování běžné ve vyspělejších evropských zemích – například vyjasnění obsahu poučení pacienta lékařem, dříve vyslovená přání nebo respekt k nezletilým a osobám s omezenou svéprávností.

Na konferenci jste v této souvislosti hovořili i o etických aspektech informovaného souhlasu…

Můj bratr, Adam Doležal z Ústavu státu a práva AV ČR, představil některé etické aspekty informovaného souhlasu a jejich střet s právními normami a realitou běžného života. Osobně jsem hovořil o ochraně osob neschopných dát souhlas, tj. hlavně dětí nebo osob s psychickými poruchami, kdy Úmluva sehrála významnou roli při změně vnitrostátní legislativy a přiznání participačních práv těmto osobám.

Co říci o Úmluvě v souvislosti s výzkumem kmenových buněk?

Problematika výzkumu na embryonálních kmenových buňkách je relativně komplikovaná právní oblast. Úmluva se tímto problémem specificky nezabývá a pouze v čl. 18 odst. 2 stanoví, že vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno.

Jak byste shrnul základní poselství Úmluvy – co si pod ní může představit „obyčejný“ pacient?

Úmluva má především hodnotový význam – její poselství spočívá v ochraně důstojnosti člověka ve stále složitějším, technizovaném světě „vítězné“ medicíny.

Připravil: Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR