Odborníci z Ústavu státu a práva AV ČR a významných českých univerzit diskutovali v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze o některých institutech Úmluvy, jako jsou například informovaný souhlas, ochrana soukromí, zdravotnický výzkum, specifické zákroky a zásahy do lidské integrity.

Setkání zahájil náměstek ministra zdravotnictví JUDr. Radek Policar, který se nedávno zúčastnil konference, jež 20 let existence Úmluvy připomněla ve francouzském Štrasburku. Česko od května do listopadu letošního roku předsedá Výboru ministrů Rady Evropy a zároveň patří mezi evropské státy, jež Úmluvu vnímají jako vážný závazek. Podle Radka Policara jde z perspektivy českého ústavního práva o dokument, který má dokonce přednost (jelikož jde o mezinárodní smlouvu) před našimi zákony a v případě rozporu by Ústavní soud český zákon či jeho část zrušil.

Skutečnost, že se Úmluva stala vlivným standardem práva ve zdravotnictví, jehož základem je „ochrana lidské důstojnosti při aplikaci nových poznatků z oblasti medicíny a biologie“, potvrzuje i dr. Tomáš Doležal z Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky Ústavu státu a práva AV ČR, se kterým na toto téma hovoříme: „Úmluva představuje důležitý dokument, který ovlivnil zdravotnickou legislativu a přispěl k ochraně práv v oblasti biomedicíny. Zejména pro postsocialistické země přinesla vodítko pro stanovení vnitrostátních norem. Má vysoce symbolickou hodnotu a je jakýmsi manifestem hodnot.“

Jaké je postavení Úmluvy v mezinárodním kontextu? Hlásí se k ní všechny evropské státy?

Úmluva byla přijata v Radě Evropy a její dosah je omezený. Nutno konstatovat, že ji ani všechny členské státy Rady nepodepsaly. Důvody pro její nepřijetí v některých zemích jsou různé – některé tvrdí, že je příliš liberální a její přijetí by mohlo snížit standard ochrany lidských práv, jiné naopak argumentují její přílišnou konzervativností.