Vietnamská káva i japonský křen

„I díky vám už patříme v některých oborech k evropské špičce,” řekla Eva Zažímalová, která od ředitele obdržela milou pozornost: dárkovou tašku, v které byla například vietnamská káva, tibetské jačí maso, emirátské datle či japonský „křen” wasabi. „Není mnoho akademických pracovišť, která mají podobnou trajektorii,” pokračoval v pochvalách Pavel Baran.

Ústavu, který měl v roce 2012 pouhých třináct vědeckých pracovníků a rozpočet dvanáct milionů korun, se v posledních letech podařilo zdvojnásobit rozpočet, přijmout řadu nových odborníků a celkově se omladit – průměrný věk je zde čtyřicet čtyři let.

„Přijali jsme dvacet pracovníků v mezinárodních výběrových řízeních a kladli jsme důraz na to, aby noví badatelé měli špičkové vzdělání,” říká ředitel Ondřej Beránek. Například v oddělení Blízkého východu nyní pracuje polovina zahraničních vědců, mezi nimi i americký íránista Kevin L. Schwartz, který magisterský titul obhájil na Harvardu a doktorský na Berkley. Výborné výsledky ústavu potvrdilo nejen nedávné mezinárodní hodnocení, ale i řada zahraničních publikací v nakladatelstvích jako je Routledge, Edinburgh University Press či Brill nebo nejprestižnějších oborových časopisech typu International Journal of Middle East Studies či Harvard Journal of Asiatic Studies.

Ředitel Orientálního ústavu předává předsedkyni AV ČR originální dárek. Návštěvy se zúčastnil i místopředseda Pavel Baran 

S podporou Masaryka

Orientální ústav patří mezi jedno z nejstarších akademických pracovišť: vznikl v roce 1922 zásluhou tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka a českých orientalistů a jeho vlajková loď, cizojazyčný čtvrtletník Archiv orientální, si bude příští rok připomínat devadesátiletou historii. V Lobkovickém paláci na Malé Straně sice Orientální ústav už dávno nesídlí, nicméně z areálu Mazanka v Kobylisích by se měl v budoucnu vrátit zpět do centra Prahy.

Je samozřejmé, že Orientální ústav zkoumá Orient, ale podstatně nejasnější je otázka, kam vlastně takový Orient sahá? Patří do něj Indonésie? Dálný východ? Nebo i některé africké země? Význam latinského „oriens“ se totiž v různých staletích měnil, záleželo i na úhlu pohledu – jinak Orient vnímají Francouzi a jinak Britové.

Hranice Orientu

„My se příkláníme k širšímu pojetí Orientu, který začíná v Maroku, pokračuje přes Blízký východ, Indii, Čínu a končí na japonských ostrovech, Filipínách či Tchajwanu. Je to ohromný kus světa, kde žije více než polovina světové populace,” říká Ondřej Beránek, kterému letos vyšla v angličtině monografie The Temptation of Graves in Salafi Islam (spolu s Pavlem Ťupkem). Tchajwan nezmiňuje náhodou, Orientální ústav tam už dva roky provozuje výzkumné centrum při Academii Sinice v metropoli Taipei a spolupracuje na stipendijních pobytech studentů Filozofické fakulty UK.

Široká oblast výzkumu je však výhodou i nevýhodou zároveň. „Je nemožné pokrýt úplně všechny regiony. Nicméně rádi bychom nyní posílili oblasti jako střední Asie, Pákistán a jihovýchodní Asie,” říká předseda Rady pracoviště a odborník na oblast Indonésie a Malajsie Tomáš Petrů. „Zahraniční spolupráce je pro nás nutností. Ale i tak si někdy připadáme jako osamělí běžci,” dodává indolog Jaroslav Strnad.

S tím souvisí i fakt, že výzkum vzdálenějších oblastí, opřený o hlubokou znalost kulturního a nábožensko-politického prostředí, občas naráží na stereotypy, které o těchto končinách někdy panují. Dokazuje to i nová publikace editora Bronislava Ostřanského nazvaná Islamofobie po česku. Renomovaní odborníci si v ní kladou otázku, odkud se v Česku, zemi s mizivým procentem muslimů, bere tak silná nenávist k islámu.

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR