Správa KRNAP se snaží zachovat nebo zlepšit přírodní prostřední našeho nejstaršího národního parku. Přispívají k tomu i dlouhodobé ochranářské aktivity Správy KRNAP. Díky možnosti čerpat evropské dotace se Správě KRNAP navíc daří směrovat finanční prostředky do rozvoje turistické infrastruktury, oprav komunikací či do ochranářských opatření. Jen v současném plánovacím období od roku 2014 se nám pro Krkonoše podařilo získat 533 132 254 korun.

O zlepšujícím stavu životního prostředí Krkonoš svědčí i návrat řady druhů do Krkonoš. V horských potocích a říčkách se opět zabydlela vydra, svá klidná místa si zde našel rys ostrovid, prostor pro život zde nachází i datlík tříprstý. Naopak kombinace negativní faktorů (mizející životní prostor, rušení návštěvníky, predace,…) dovedla ikonického černého rytíře Krkonoš – tetřívka obecného – na hranici přežití. Daří se krkonošským loukám, o které se s finanční podporou Správy KRNAP starají zdejší hospodáři. Díky jejich péči se na ně vrací violka sudetská nebo celá řada orchidejí.

Krkonošský národní park za dobu své existence má za sebou řadu mezníků – výstavbu velkokapacitních rekreačních objektů, odborovou rekreaci, imisní kalamitu, rozvoj sjezdového lyžování, boom apartmánového bydlení. Přes tyto všechny vlivy se ale odborníkům daří uchovávat vzácnou krkonošskou přírodu v dobrém stavu.

Krkonošský národní park byl vyhlášen především pro ochranu jedinečné arkto-alpínské tundry na hřebenech, výrazné stopy zalednění a drsného klimatu, subarktická rašeliniště, rozsáhlé lesní porosty a horské květnaté louky. Ochranu si zaslouží pozůstatky vlivu skandinávského ledovce (glaciální relikty), jako například všivec krkonošský, vrba laponská nebo endemity zvonek český či vřetenovka krkonošská. Unikátem je také například endemické společenstvo – morušková kleč.

Jedinečnost krkonošské přírody si uvědomovali i naši předchůdci. Jan Nepomuk hrabě Harrach zřídil v roce 1904 první krkonošskou rezervaci na Strmé stráni v závěru Labského dolu. Aktivity dalších milovníků krkonošské přírody, mezi které lze zařadit například Josefa Šourka, Zdeňka Pilouse či Jindřicha Ambrože, vyvrcholily v roce 1963 právě vyhlášením Krkonošského národního parku.