Jen málokterou oblast lidského vědění změnil výzkum zaměřený na analýzu genů tak výrazně, jako naše znalosti o koních. Platí to i pro studii, kterou nedávno publikoval prestižní časopis Science o koních Převalského. Podle vědeckého výzkumu jsou totiž koně Převalského potomky zvířat, která byla před 5500 let domestikována takzvanou botajskou kulturou na území dnešního Kazachstánu, a poté uprchla ze zajetí zpět do volné přírody.

V souvislosti s touto zprávou se pak objevila velmi přehnaná tvrzení, že na světě již nejsou žádní divocí koně a že „převaláci“ jsou na tom stejně, jako američtí mustangové. Tato přirovnání jsou však velmi nepřesná. „Na koni Převalského je zřetelné, že si i přes pobyt v zajetí udržel typický vzhled divokého zvířete. Navíc genetické analýzy potvrzují, že se jen minimálně křížil s domácími koňmi. Svým vzhledem a genetikou jde tedy o divoké zvíře,“ konstatoval Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina a spoluautor studie o evropských divokých koních.  „Ostatně není to poprvé, kdy kůň Převalského přežil díky chovu v zajetí. V přírodě vyhynul na přelomu 60. a 70. let 20. století a desítky let byl chován v lidské péči v zoologických zahradách a dalších chovných zařízeních,“ připomenul Dalibor Dostál. První transporty vracející koně Převalského do přírody směřovaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století do Číny a Mongolska. „Koně Převalského zůstávají představiteli linie divokých koní, kteří žili na východ od řeky Volhy. Ani nejnovější objev vědců tak nesnižuje výsledky mezinárodního úsilí zoologických zahrad na jejich záchranu a navracení do přírody,“ dodal Dalibor Dostál.

Přirovnání s mustangem je proto velmi nepřesné a zavádějící. „Rozdíl mezi mustangem a „převalákem“ představuje několik tisíc let intenzivního křížení, kterým prošli domácí koně, jež později na severoamerickém kontinentu zdivočeli. I po staletích pobytu v přírodě se mustangové vyznačují tělesnými proporcemi domácích koní a často pestrým zbarvením, které neodpovídá divokým koním v přírodě. Včetně bílých skvrn a znaků typických pro domácí koně,“ porovnal Dalibor Dostál. 

Podobný osud, jako koně Převalského v Asii, měli v Evropě divocí koně pocházející z oblasti anglického Exmooru. I když řada vědců, především z britských ostrovů, předpokládá, že ve volné přírodě žijí kontinuálně, není vyloučeno, že na území dnešní Velké Británie koně dočasně vyhynuli a z kontinentu je na ostrovy přivedl člověk, konkrétně Keltové. „Rovněž v případě koní z Exmooru byl pobyt v zajetí natolik krátký, že si tato zvířata udržela vzhled divokých koní. Také po genetické stránce je dodnes patrný jejich distanc od domácích koní,“ doplnil Dalibor Dostál. „Exmoorští koně tak dodnes zůstávají reprezentanty divokých koní, kteří se vyskytovali na západ od Volhy,“ upozornil Dalibor Dostál.

Exmoorské koně spojuje s koněm Převalského také to, že se nevyhnuli částečnému křížení s koněm domácím. Jak historicky, tak při současném výskytu ve volné přírodě. Pokud by chtěli být vědci naprosto striktní, měli by jak v případě exmoorských koní, tak v případě koní Převalského, užívat místo termínu divoký kůň pojem „ekvivalent divokého koně“. Jenže podobné označení by bylo pro oba koně příliš kruté. „Hranice, jaké zvíře lze označit za divoké, je velmi tenká. Například z více než půl milionu amerických bizonů jen asi osm tisíc zvířat není poznamenáno křížením s domácím skotem. Křížení s domácí kočkou se nevyhnula ani kočka divoká, velmi silně například ve Skotsku. Severoameričtí vlci jsou zase z části potomky kříženců s indiánskými psy... Ve světě, kde žije sedm a půl miliardy lidí, nelze u některých druhů zabránit jejich ovlivnění ze strany člověka. Pokud bychom měli být striktní u koní, měli bychom stejně přistupovat i k ostatním živočišným druhům,“ upozornil Dalibor Dostál.