Není pravdou, že rozhodnutí ministra odvolat oba ředitele nepředcházela dlouhodobá analýza celkové situace: průběžně probíhalo vyhodnocovaní situace po stránce ekonomické, právní i personální a to od roku 2017. Odvolání pana Soukupa nebylo projevem žádné zvůle ministra kultury, ale bylo učiněno po zralé úvaze na základě právního rozboru výsledků veřejnosprávních kontrol a jeho nečinností zjednat nápravu. V případě MUO byl řízením instituce navíc pověřen statutární zástupce muzea pan Mgr. Ondřej Zatloukal, syn emeritního ředitele instituce pana prof. Pavla Zatloukala, tudíž nařčení o ohrožení muzea, jeho programu či diskontinuitě, je zcela liché.

1. Administrativní rámec odvolávání ředitelů příspěvkových organizací

Právem a kompetencí ministra je jmenovat a odvolávat jednotlivé vedoucí pracovníky a ředitele příspěvkových organizací řízených MK ČR, a v některých případech je to i jeho bezodkladnou povinností, zjistí-li, že nevykonávají kvalifikovaně svou práci, neplní-li své pracovní povinnosti či dokonce dopustí-li se porušení zákona či jiných předpisů. Děje-li se tak opakovaně a soustavně, a je-li zde důvodná obava, že obdobná jednání budou pokračovat i v budoucnu, čí bude-li dotčená osoba nečinná, je zákonnou povinností ministra konat aktivně a neprodleně, aby ochránil majetek a dobré jméno dané instituce i celé České republiky a zabránil dalším škodám.

2. Odvolání ředitele Muzea umění Olomouc, pana Michala Soukupa

Média již byla informována, že v případě pana ředitele Soukupa se jednalo zejména o fatální selhání při přípravě a řízení projektu SEFO v období od září 2018 do dubna 2019 a v té souvislosti možného protiprávního jednání, jehož se měl dopustit tím, že ignoroval výtky a zjištění kontrolních orgánů MKČR a aktivně nezjednal jakoukoliv nápravu ve věci ukončení smlouvy s architektonickým studiem DI5, kde hrozí českému státu značná škoda v případě soudní pře.

Jaké konkrétní důvody zakládají podezření na možné protiprávní jednání vedení MUO? Podle právního rozkladu výsledku jednotlivých auditů mělo v MUO dojít k následujícím pochybením:

• Kontroloři objevili v dokumentaci návrh smlouvy architekta Michala Sborwitze na studii SEFO z roku 2009, který byl datován týden před vyhlášením zakázky. Veřejná zakázka, která pak byla vyhlášena, beze zbytku kopíruje tento návrh včetně finančních limitů. To znamená, že předmět i rozsah veřejné zakázky tak mohl být záměrně dopředu upraven tak, aby vyhovoval předem vybranému zájemci (dodavateli arch. Sborwitzovi), čímž byl jednoznačně porušen Zákon o zadávání veřejných zakázek č. 134/2016 Sb. Následující týden pak muzeum podepsalo s architektem Sborwitzem smlouvu na studii SEFO.
   
• Podobného porušení zákona se vedení muzea dopustilo znovu v roce 2017, když uveřejnilo výzvu na aktualizaci této zakázky. Stejný architekt jako v prvém případě dodal muzeu aktualizační dokumentaci jen den po zveřejnění výzvy, což je procesně nemožné, pokud by se o výzvě nedozvěděl s velkým předstihem od zadavatelů (vedení muzea). Čtyři dny po zveřejnění byla smlouva podepsána. I zde je zjevné, že mohlo dojít k porušení Zákona o zadávání veřejných zakázek č. 134/2016 Sb. a to tak, aby byl upřednostněn jeden jediný, dopředu vybraný dodavatel.
   
• A konečně, v následném výběrovém řízení z téhož roku 2017, které auditoři ministerstva posoudili rovněž jako zmanipulované, byl opět dopředu vítěz znám a žádný jiný uchazeč ani nebyl k předložení nabídky vyzván. Výběrové řízení podle dokumentace vyhrál opět arch. Sborwitz, který předložil vedením muzea prosazovaný Šépkův návrh.
   
• Ředitel Soukup dále ignoroval všechny výtky, vycházející ze zjištění kontrolních orgánů MKČR a přes doporučení ministerstva aktivně nezjednal jakoukoliv nápravu ve věci ukončení smlouvy s architektonickým studiem DI5, kde hrozí českému státu značná škoda v případě soudní pře. Přitom vlastní smlouva obsahuje ustanovení, kdy objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit v případě, že nedojde k poskytnutí státní finanční podpory na financování předmětné akce. Kontrolou bylo ověřeno, že MUO nikdy nevyzvalo dodavatele k plnění a to přestože nebyl dodržen smluvní termín stavebního povolení na rekonstrukční práce (únor 2011). MUO po celou dobu účinnosti smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci SEFO, tj. posledních 9 let, nikdy nevyužilo žádnou ze zákonných a smluvních možností odstoupit od smlouvy, jejíž plnění nebylo schopno zajistit, a porušilo tím povinnost plnit určené úkoly nejhospodárnějším způsobem.
   
• Ředitel Soukup dále nikdy nevysvětlil legitimní důvody, které by ho vedly stejně jako jeho předchůdce prof.Zatloukala k předraženému nákupu parcel pro budoucí SEFO. Ve svém jednání chtěl navíc pokračovat i nadále (viz. výzva ministrovi kultury z března 2019 se žádostí o výkup poslední parcely za částku o tři miliony Kč vyšší než stanovil znalecký posudek). Tvrzení vedení MUO, že lukrativní parcely uprostřed historické Olomouce „prostě tolik stojí“ nemůže obstát, jedná-li se o nákup z veřejných prostředků. Pro pochopení:Průměrná nákupní cena za m2 parcely č.458/254 v roce 2013, kterou muzeum pro budoucí stavbu zakoupilo, činila 24.000 Kč za metr čtvereční. Podle tehdejší cenové mapy ale průměrná cena obdobných pozemků v historické zástavbě Olomouce činila maximálně 5.000 Kč za m2, tedy pětkrát méně. Svým neuváženým jednáním a vydáním této informace veřejnosti zapříčinili, že stát musel vykupovat jednotlivé pozemky několinásobně dráže na úkor zisku jednotlivých spekulantů v oblasti realit. Ono podezřele nevýhodné a nelogické jednání obou bývalých ředitelů je nyní předmětem šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení.
   
• Právní vadymohla obsahovat samotná žádost o evropskou dotaci na projekt SEFO, neboť v době, kdy muzeum žádalo o evropské prostředky, nevlastnilo celý pozemek pro projekt (pouze dílčí parcely). Tímto jednáním tak mohli dotčené orgány uvést v omyl, což vykazuje znakypodvodného jednání podle Trestního zákoníku.
   
• Namísto konkrétních kroků v další přípravě projektu SEFO se aktivita vedení MUO v posledních měsících soustředila takřka výhradně na snahu bojkotovatlegitimní požadavek MKČR na vypsání řádné veřejné architektonické soutěže a to jeho bagatelizací, argumentací o nepotřebnosti, výhrůžkami růstu nákladů a soudním řízením s těmi, které vedení muzea dlouhodobě prosazuje jako jediné možné dodavatele projektu (viz body č. 1-4 výše).

Následující přehled uvádí pro pořádek ještě výběr 7 mediálníchnepřesností i vědomých nepravd, šířených do médií zástupci Muzea umění Olomouc:

TVRZENÍ Č.1