Robert Tempel, který si odpykává doživotní trest za dvojnásobnou vraždu, uspěl se svou stížností u Evropského soudu pro lidská práva. Ze včerejšího rozsudku vyplývá, že mu české soudy upřely právo na spravedlivý proces a že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

Stěžovatel byl souzen za vraždu dvou mladíků, k níž došlo v roce 2001. Krajský soud v Plzni si nebyl jistý jeho vinou, jelikož existovaly dvě rozporuplné verze událostí. Jednu zastával stěžovatel, druhou hlavní svědek obžaloby, kterého krajský soud nepovažoval za věrohodného. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudek dvakrát zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání s tím, že podřízený soud nevzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a důkazy, jinak by musel dospět k odlišnému závěru v otázce věrohodnosti tohoto svědka.

Vrchní soud zároveň nařídil, aby věc projednal a rozhodnul jiný senát téhož soudu. I ten ze stejných důvodů dvakrát stěžovatele zprostil obžaloby. Vrchní soud proto rozhodl, aby věc projednal a rozhodl jiný soud v jeho obvodě, konkrétně Krajský soud v Praze. Ten odsoudil stěžovatele k doživotnímu trestu odnětí svobody. Snahy stěžovatele o zvrácení verdiktu byly neúspěšné. Neuspěl ani s žádostí o odškodnění za průtahy daného řízení.

Štrasburský soud se nezabýval tím, zda stěžovatel vraždy spáchal, či nikoliv. Svou pozornost upnul na způsob, jakým postupovaly české soudy. Přitom shledal, že vrchní soud opakovaně kritizoval hodnocení důkazů, ačkoli právě takové působení na podřízené soudy mu zákon zakazuje. V odůvodnění svých rozhodnutí zpochybnil nezávislost a nestrannost prvoinstančního soudu jen proto, že se neřídil jeho pokyny ohledně hodnocení důkazů.

Současně vrchní soud vyjádřil, jaký jediný názor na otázku věrohodnosti svědka považuje za správný. Tím nedal podřízeným soudům na vybranou, pokud měly jejich rozsudky obstát při přezkumu odvolacím soudem. Štrasburský soud k tomu dokonce uvedl, že „sled událostí v projednávané věci silně naznačuje na možnou dysfunkci při výkonu soudnictví, narušující celkovou spravedlnost řízení". Nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným senátem či soudem trestní řád připouští zcela výjimečně a důvodem nemůže být skutečnost, že prvoinstanční soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním a závěru o vině. Řízení vedoucí k odsouzení stěžovatele tedy nebylo spravedlivé, jak vyžaduje Evropská úmluva o lidských právech.

Vedle toho štrasburský soud považoval za problematickou i více než desetiletou délku řízení. Tu způsobil především postup českých soudů, zejména opakované vracení věci soudu prvního stupně kvůli údajným procesním pochybením. I když české soudy uznaly, že k průtahům došlo, samotné uznání porušení práv stěžovatele bez finančního zadostiučinění nebo snížení trestu nebylo postačující formou nápravy.

Evropský soud stěžovateli přiznal necelých 13 tisíc eur jako náhradu nemajetkové újmy a nákladů řízení. Po nabytí právní moci rozsudku, nepodá-li některý z účastníků řízení úspěšně žádost o postoupení věci velkému senátu, získá stěžovatel navíc možnost domáhat se u Ústavního soudu obnovy vnitrostátního řízení.