Soud ve Štrasburku dospěl k závěru, že práva Václava Fischera porušena nebyla: české soudy se jeho věcí náležitě zabývaly, navíc se mohl domáhat kompenzace, čehož však nevyužil.

Stížnost podal Václav Fischer, zakladatel a majitel společnosti Cestovní kancelář FISCHER. V roce 2003 se tato společnost dostala do finančních potíží a Fischer prodal 75procentní podíl společnosti K&K Capital Group. V roce 2004 rozhodla valná hromada CK FISCHER o 11násobném zvýšení základního kapitálu společnosti, čímž se podíl stěžovatele snížil z 25 na 2,3 %. Fischer usnesení valné hromady napadl před soudy. Ty v roce 2009 shledaly, že usnesení bylo přijato v rozporu s dobrými mravy a znamenalo obcházení zákona. Návrhu na jeho zrušení ale nevyhověly, jelikož by tím došlo k podstatnému zásahu do práv nabytých v dobré víře třetími osobami. V mezidobí totiž došlo k fúzi CK Fischer s dalšími třemi společnostmi. Zároveň soudy zdůraznily, že zákon v této situaci umožňuje vznést proti společnosti nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění. Tuto cestu nicméně stěžovatel nevyužil.

Stěžovatel předně namítal porušení svého práva na přístup k soudu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Kritizoval, že české soudy sice uznaly nezákonnost napadeného usnesení valné hromady, ale odmítly vyslovit jeho neplatnost. Podle štrasburského soudu článek 6 Úmluvy nezaručuje právo na konkrétní výsledek soudního řízení. Klíčové je, aby se soudy nastolenou otázkou skutečně zabývaly a meritorně ji přezkoumaly. To se v dané věci stalo: české soudy výslovně konstatovaly, že napadené usnesení je nezákonné. Důvod, pro který nevyslovily jeho neplatnost, spočíval v ochraně práv třetích osob, a tedy v zachování právní jistoty, kterou lze považovat za legitimní cíl. Navíc z tehdejší vnitrostátní judikatury plyne, že možnost domáhat se kompenzace nabízela stěžovateli nezanedbatelnou šanci na úspěch. Ten se však rozhodl ji nevyužít. Štrasburský soud proto shrnul, že nedošlo k nepřiměřenému omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu.