Soud ve Štrasburku dospěl k závěru, že práva Václava Fischera porušena nebyla: české soudy se jeho věcí náležitě zabývaly, navíc se mohl domáhat kompenzace, čehož však nevyužil.

Stížnost podal Václav Fischer, zakladatel a majitel společnosti Cestovní kancelář FISCHER. V roce 2003 se tato společnost dostala do finančních potíží a Fischer prodal 75procentní podíl společnosti K&K Capital Group. V roce 2004 rozhodla valná hromada CK FISCHER o 11násobném zvýšení základního kapitálu společnosti, čímž se podíl stěžovatele snížil z 25 na 2,3 %. Fischer usnesení valné hromady napadl před soudy. Ty v roce 2009 shledaly, že usnesení bylo přijato v rozporu s dobrými mravy a znamenalo obcházení zákona. Návrhu na jeho zrušení ale nevyhověly, jelikož by tím došlo k podstatnému zásahu do práv nabytých v dobré víře třetími osobami. V mezidobí totiž došlo k fúzi CK Fischer s dalšími třemi společnostmi. Zároveň soudy zdůraznily, že zákon v této situaci umožňuje vznést proti společnosti nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění. Tuto cestu nicméně stěžovatel nevyužil.

Stěžovatel předně namítal porušení svého práva na přístup k soudu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Kritizoval, že české soudy sice uznaly nezákonnost napadeného usnesení valné hromady, ale odmítly vyslovit jeho neplatnost. Podle štrasburského soudu článek 6 Úmluvy nezaručuje právo na konkrétní výsledek soudního řízení. Klíčové je, aby se soudy nastolenou otázkou skutečně zabývaly a meritorně ji přezkoumaly. To se v dané věci stalo: české soudy výslovně konstatovaly, že napadené usnesení je nezákonné. Důvod, pro který nevyslovily jeho neplatnost, spočíval v ochraně práv třetích osob, a tedy v zachování právní jistoty, kterou lze považovat za legitimní cíl. Navíc z tehdejší vnitrostátní judikatury plyne, že možnost domáhat se kompenzace nabízela stěžovateli nezanedbatelnou šanci na úspěch. Ten se však rozhodl ji nevyužít. Štrasburský soud proto shrnul, že nedošlo k nepřiměřenému omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu.

Fischer dále namítal porušení vlastnického práva podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a to s poukazem na to, že jeho podíl ve společnosti klesl v důsledku napadeného usnesení natolik, že v ní ztratil jakýkoliv vliv. Evropský soud v této souvislosti připomněl, že pokud není určitý prostředek nápravy zjevně neúčinný, pouhé pochybnosti o jeho nadějnosti nezbavují stěžovatele povinnosti ho vyčerpat. Žalovaná česká vláda přitom prokázala, že stěžovatel takový účinný prostředek nápravy k dispozici měl. Tehdy platný obchodní zákoník totiž výslovně stanovil, že i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodu ochrany práv třetích osob, dotčené osoby mají vůči společnosti právo na náhradu vzniklé škody a na přiměřené zadostiučinění. Proto Soud tuto část stížnosti odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

Rozsudek naleznete v anglickém jazyce ZDE. Překlad bude zhruba do měsíce k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva ZDE.