V České republice existuje 4658 agendových informačních systémů, které poskytují služby občanům. Na rozvoj ICT stát v letech 2012 – 2018 vynaložil 75 miliard korun, z toho téměř 18 miliard korun putovalo na digitalizaci veřejné zprávy z fondů EU. I přes tyto velké investice je Česká republika podle indexu Digital Economy and Society Index jedna ze zemí EU s nejnižší mírou online kontaktu občanů s veřejnou správou.

V roce 2018 využilo některou z online služeb pouze 26 % fyzických osob. Z 97 milionů transakcí, které proběhly prostřednictvím datových schránek, jich nepodnikající fyzické osoby provedly jen 0,65 procenta.

Příčin je celá řada. Jedním z hlavních důvodů, proč používají občané tak málo online služby, které už mají k dispozici je to, že o změnách v eGovernmentu a jeho možnostech dostane informaci jen malé množství z nich. Klíčové je i to, že pro řadu životních situací, které by měli občané řešit elektronicky, není připravená legislativa. Právní předpisy přicházejí až se značným zpožděním. Pozitivním signálem je proto aktuální návrh zákona o právu na digitální službu, který úspěšně prošel na začátku listopadu Poslaneckou sněmovnou.

Velmi pomalu také probíhá modernizace klíčových informačních systémů veřejné správy, které vznikaly v 90 letech. Rozvoj digitálních veřejných služeb se tak výrazně blokuje. Z velké části stojí za pomalou modernizací technologická závislost na dodavatelích.

Státu se také dlouhodobě nedaří zajistit si personální kapacity v oblasti ICT a značnou část klíčových odborných pozic nahrazuje formou outsourcingu. Podíl odborných ICT pracovníků na celkovém počtu systemizovaných míst je u organizačních složek státu pouze 3,3 procenta. Oproti tomu u tuzemského finančního sektoru, který prošel zásadními digitalizačními změnami, je tento podíl přibližně 9,5 procenta.

V neposlední řadě je pro efektivní rozvoj českého eGovernmentu komplikací i roztříštěný systém výkonu státní správy v přenesené působnosti. Kraje a obce spravují celkem 1788 informačních systémů veřejné správy. Jejich pořízení stálo přibližně 9 miliard korun a roční náklady představují téměř 1,7 miliardy korun.