Tábor nucené práce Mírov nebyl jen jedním z celkem 41 táborů nucené práce existujících v Československu v letech 1948-1954. Způsob jeho vytvoření, metody „převýchovy“ užívané v TNP Mírov, ale i výběr internovaných vytvořily z tohoto zařízení něco výjimečného. V rámci šesti tzv. akcí D bylo od 20. dubna 1949 do 11. září 1950 posláno na Mírov okolo tří set bývalých vojáků z povolání.

Hlavním kritériem pro výběr byl zjevně postoj hodnocených k tzv. lidově-demokratickému zřízení, k převratu v únoru 1948 a postoj k Sovětskému svazu jako takový. Nelze říci, že by se internace týkala především veteránů protinacistického odboje na Západě. Mezi internovanými najdeme důstojníky a rotmistry působící v Československé armádě již v době první republiky. Mnoho z nich se nezapojilo za okupace do odboje vůbec, či jen v malé míře.

Mezi internovanými se ocitla i řada příslušníků Vládního vojska, kteří pokračovali po válce ve službě v Československé armádě. Ojediněle najdeme dokonce i účastníky odboje na Východě.

Nešlo většinou o otevřené odpůrce či kritiky nového režimu. Ti byli za domněle či skutečně spáchané trestné činy odsuzováni soudy. V případě internovaných v TNP Mírov se jednalo o lidi jen údajně potenciálně nebezpečné režimu. Alespoň za ty je považovalo 5. oddělení hlavního štábu, nechvalně proslulá bezpečnostní složka vytvořená Bedřichem Reicinem. Tito vojáci byli již postiženi propuštěním z armády a prací vesměs v podřadných pozicích, a to jen pokud se jim takovou práci s cejchem nespolehlivého vůbec podařilo sehnat. Pro vedení armády bylo zajištění mimosoudní internace mnohem rychlejší a jednodušší než dosahovat izolace podezřelého jedince pomocí soudního řízení.