Okresní soud stěžovatele podvakrát zprostil obžaloby pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu, neboť byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení nepovedlo prokázat úmysl stěžovatele spáchat tento přečin. Samotná skutečnost, že byl padělaný posudek, připravený „podvodnou“ autoškolou, předložen stěžovatelem za účelem získání řidičského průkazu ve složce, jejíž obsah ani nezkontroloval, nepostačuje k prokázání jeho úmyslu spáchat přečin, týkající se předložení právě tohoto padělaného dokumentu (z čehož byl státním zastupitelstvím obviněn). K druhému zproštění okresním soudem došlo navzdory předchozímu kasačnímu usnesení krajského soudu, v němž krajský soud označil závěr okresního soudu o neprokázání úmyslu stěžovatele za nesprávný, „neboť je v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu.“ Hlavní rozpor mezi okresním soudem a krajským soudem tedy spočíval v tom, jestli lze na základě skutkových zjištění provedených okresním soudem dovodit úmysl stěžovatele spáchat přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu.

Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu, umožňujícího věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudci, by mohly být relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však je možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, jsou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu odvolací soud totiž nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů.

Navzdory své povinnosti náležitě odůvodnit přikázání věci jinému soudci uvedl krajský soud pouze následující: „Vzhledem k tomu, že nalézací soud nerespektoval předchozí pokyny a zejména právní názor odvolacího soudu, nezbylo, než napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu, věc vrátit podle § 259 odst. 1 trestního řádu soudu prvního stupně a nařídit, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal jiný samosoudce.“ V žádné jiné části zrušeného usnesení se přitom nenachází náležité vysvětlení, proč dle mínění krajského soudu nelze u dosavadního samosoudce zajistit dodržení základních zásad trestního řízení nebo vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu a soudce.

Ústavní soud tedy napadené rozhodnutí o přikázání věci k rozhodnutí jiným samosoudcem zrušil a svůj závěr zobecnil takto:

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Na základě toho Ústavní soud části stížnosti směřující proti odebrání věci původnímu samosoudci vyhověl. Naopak argumenty stěžovatele k posouzení meritorních závěrů krajského soudu, Ústavní soud odmítl, neboť trestní řízení stále pokračuje před prvostupňovým soudem a stěžovatel má možnost uplatňovat v rámci něj své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, a chránit si svá procesní práva. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 794/16 je dostupný  zde (307 KB, PDF).