I její zásluhou je nynější ambulantní pracoviště skvěle vybavené a poskytuje pacientům široké spektrum výkonů. Jubileum se zde rozhodli oslavit odbornou konferencí, která představí odborné veřejnosti tamní pracoviště, a především metody, se kterými zde pracují u svých pacientů.

Konference se koná 2. října 2018 od 8 hodin v konferenční místnosti na dětském oddělení. Během tří bloků rozprostřených do celého dne získají hosté z řad lékařů, fyzioterapeutů i ostatních nelékařských zdravotnických pracovníků základní přehled o aplikovaných metodách rehabilitace jako například DNS dle prof. Koláře, Bobath konceptu, fyzioterapii svalů pánevního dna a dalších. Zájemci si budou moci na třech samostatných workshopech více „osahat“ metody DNS, SM systém (Smíšek) a tejpování i diskutovat s praktikujícími fyzioterapeuty.

Od privatizace po vybudování pracoviště s téměř třicítkou zaměstnanců

První rehabilitační pracoviště se v Orlickoústecké nemocnici otevíralo v roce 1956 s jednou plně kvalifikovanou rehabilitační pracovnicí a spadalo pod chirurgii. Ačkoliv i tehdy pacienti rehabilitační péči potřebovali jako dnes, byla rehabilitace odsouvána na druhou kolej. Během let sice malé oddělení vzniklo, ale v roce 1992 došlo k privatizaci jeho ambulantní části. Jaká škatulata se s rehabilitací děla a jaké byly začátky primářky Radmily Dědkové, která se v roce 1998 sama rehabilitace ujala, nám vyprávěla během rozhovoru.

Rozhovor s primářkou MUDr. Radmilou Dědkovou

Jaké byly vaše začátky na rehabilitačním oddělení?
Nastoupila jsem na rehabilitaci na podzim roku 1998. Nebylo tady oddělení, ale pouze čtyři bezprizorní rehabilitační pracovnice. Jedna byla trvale na interně, jedna na chirurgii a dvě na neurologii. Neexistovala rehabilitační ambulance, stejně jako zde nebyl rehabilitační lékař nebo vybavení. Na začátku jsem ještě ani neměla rehabilitační atestaci, pouze první z všeobecného lékařství. V dnešní době by to v souvislosti s legislativou a chybějícím personálním a věcným vybavením vůbec nebylo možné. Neměla jsem svoji ordinaci ani denní místnost, jen igelitový pytlík s pracovním oblečením, který jsem si na neurologii na lékařáku ukládala pod skříň, protože jinde nebylo místo, a tam jsem se i převlékala. Vzali mě tehdy na rehabilitaci a nikoho nezajímalo, jestli mám manipulační stůl, jestli mám ordinaci nebo něco takového. To už by se dnes nestalo, podmínky pro personál jsou daleko lepší. 
Začínala jsem tak, že jsem docházela za pacienty neurologického oddělení a snažila se u nich provádět techniky, které nás naučili v kurzu myoskeletální medicíny. Po čase se mi podařilo vedení přesvědčit, aby mi pořídili alespoň manipulační stůl, který umístili do archivu chorobopisů na neurologii. Přidali mi tam psací stůl, psací stroj, židli, a tam jsem měla takovou první rádoby ambulanci. Místo to bylo samozřejmě nešikovné, sestřičky tam pořád chodily pro papíry, když jsem tam měla pacienty.

Poté, co se odstěhovala z interny onkologie, získali jsme tam jednu plnohodnotnou místnost pro lékařskou ambulanci i denní místnost dohromady. Obeslali jsme obvodní lékaře z okolí a pacienti se nám začali postupně trousit. Problém byl, že jsme neměli fyzioterapeutickou ambulanci a stále řešili nedostatek prostoru. Postupně jsme nakonec získali přes polovinu patra v budově F. Když se pak stavělo nové háčko, rozhodlo se, že celé přízemí, ve kterém jsme dodnes, připadne právě rehabilitaci. Bohužel jsme na stěhování čekali až do roku 2013, přestože byla budova dostavěna v letech 2008-2009. Musely se najít peníze na vybavení oddělení. Jak jsme ale stále rostli, počtem zaměstnanců, pacientů a spektrem terapií, získali jsme zhruba během dvou let zpět i původní opuštěné prostory v budově F.

Čím se zabýváte dnes?
Snažíme se postupně rozšiřovat specializace. Jsme jediní v rámci Nemocnice Pardubického kraje, kdo se věnuje lymfologii, která je vedena přímo lékařkou – lymfoložkou. Zaměřujeme se také jako jediní v Pardubickém kraji a jedni z mála v republice na inkontinenci – jak moči, tak i stolice, kterou řešíme u mužů i žen. Ve spolupráci s internou dispenzarizujeme osteologické pacienty v rámci nekomplikovaných poróz. Začali jsme se více zabývat i psychosomatikou a přistupujeme k pacientům z širšího úhlu pohledu, protože samozřejmě všechno se vším souvisí. Spolupracujeme i s kolegyní, která se zabývá tradiční čínskou medicínou a akupunkturou.

Změnil se profil vašich ambulantních pacientů před dvaceti lety a dnes?
Dalo by se říci, že procentuální zastoupení chorob, se kterými za námi pacienti přicházejí, je stejné, ale v daleko větším objemu. Tím, jak populace stárne, mají v podstatě všichni senioři nějaké problémy, takže o to větší je tlak na naši ordinaci jako takovou. Když jsme dříve řešili pro nás staršího pacienta, tak to byl šedesátník, dnes už máme běžně v ordinaci osmdesátníky. Navíc píšeme i pomůcky a opět čím jsou lidé starší a hendikepovanější, tím více jich potřebuje ortopedické a protetické pomůcky, postele, vozíky atd.

Jak vidíte budoucnost rehabilitace a co byste si přála do dalších let?
V roce 1998 zde byla jedna neatestovaná lékařka a čtyři rehabilitační pracovnice, dnes nás je celkem dvacet devět, když počítám i kolegyně na mateřské dovolené. Tlak na náš růst je obrovský, čekací doby jsou dlouhé, aktuálně dva měsíce. Proto bychom se rádi do budoucna ještě rozšířili. Dále ještě pořád existují specializace, které nejsou v našem kraji téměř zastoupeny. Chtěli bychom je časem pacientům nabídnout. Rádi bychom se více věnovali například podiatrii, která se zabývá nejen samotnou fyzioterapií nohy, ale její celkovou problematikou, tzn. i diabetickou nohou, protetikou atd. Také bychom se chtěli více zaměřit na dětskou rehabilitaci.