Dopravní podniky velkých měst se stále potýkají s rostoucím objemem pohledávek z pokut za tzv. černou jízdu, tedy jízdu bez platného cestovního dokladu. Za poslední 3 roky činí částka, kterou dluží černí pasažéři dopravním podnikům, tedy veřejným rozpočtům obcí, 1,7 miliardy korun. Zároveň vlivem legislativních změn v posledních třech letech pod rouškou „humanizace exekucí“ a „ochrany dlužníka“ se vychýlily pomyslné misky vah mezi dlužníky a věřiteli a klesá tak vymahatelnost pohledávek.

Jen necelá čtvrtina zachycených černých pasažérů totiž pokutu zaplatí. Ročně tak dopravní podniky a veřejné rozpočty obcí přicházejí o stamiliony korun, které by mohly investovat do zlepšení komfortu a dostupnosti hromadné dopravy nebo do oprav infrastruktury. Vyplývá to z údajů Sdružení dopravních podniků ČR (SDP).

„Na černé pasažéry doplácejí všichni ostatní cestující. Jde totiž o poměrně velké částky, za které už by bylo možné v každém dopravním podniku pořídit několik nových tramvají či desítky autobusů. Jen z loňského roku nám tak zůstalo zhruba 270 milionů korun nevymožených pohledávek za černými pasažéry,“ říká Ladislav Urbánek, dopravní ředitel Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP). I přesto DPP ještě patří k těm nadprůměrně úspěšným, protože v roce 2016 se mu podařilo vymoci 37,6 procenta z písemně uložených pokut, zatímco průměr za 17 největších městských dopravních podniků v Česku činil 28,5 procenta. Schopnost vymoci pohledávky se meziročně snižuje, například v roce 2014 se dařilo vymoci 30,1 procenta písemně uložených pokut.

Se snížením vymahatelnosti pohledávek zároveň rostou jejich objemy. V roce 2016 tak 17 největších městských dopravních podniků přišlo celkem o téměř 606 milionů korun, které mohly využít na investice. O rok dříve to bylo přes 591 milionů a 580 milionů korun v roce 2014.

„Zákon nám bohužel nedává příliš velkou oporu ve vymáhání pohledávek, a proto se nám daří získat jen malou část z uložených pokut,“ vysvětluje Michal Kraus, předseda SDP, a dodává: „Inspiraci, jak situaci řešit, bychom mohli hledat například v sousedním Německu, kde opakovaná jízda načerno je klasifikována jako trestný čin. Hlavně bychom uvítali změnu pohledu politiků na tento typ pohledávek. Hodnotu 1,7 miliardy považuji za dramatickou, nikoli bagatelní. Zejména proto, že podstatná část finančních zdrojů dopravních podniků pochází z veřejných rozpočtů obcí.“

Další změny v legislativě, které ministerstvo spravedlnosti připravuje, ovšem pozici dopravních podniků jako věřitelů spíše oslabují.

Antonín Macháček, výkonný ředitel SDP ČR, dále vysvětluje: „Předpokládané snížení počtu exekutorských úřadů po snížení exekutorských odměn od dubna letošního roku a další připravovaná legislativní opatření, jako je takzvaná teritorialita exekutorů (exekuce se řídí bydlištěm dlužníka), platby nevratných záloh exekutorům (nevratných i v případě neúspěšnosti exekuce) nebo zastavení exekuce po 2 letech v případě její neúspěšnosti, by znamenaly významné zvýšení administrativy spojené s vymáháním a podstatné zvýšení nákladů.

Pro dopravce totiž neplatí argument, často opakovaný ministrem spravedlnosti – totiž že každý má zvážit, komu poskytne půjčku či službu a zda mu následné vymáhání dluhu stojí za to. Dopravní podniky poskytnutí služby nikomu předem odmítnout nemohou a vymáhat musí – pohledávky totiž mají jednoznačnou vazbu na veřejné rozpočty.