Předseda Mlsna zrušil a vrátil k novému projednání rozhodnutí týkající se postupu statutárního města Olomouce v jedné ze stavebních zakázek. V prvoinstančním rozhodnutí Úřad zamítl návrh proti vyloučení jednoho z dodavatelů kvůli tomu, že zadavateli předložil prostý sken záruční listiny, tedy ne její „originál“, jak je vyžadováno zákonem. Originál pak byl předložen až po uplynutí lhůty pro podání nabídek.

Zákon o zadávání veřejných zakázek v § 41 stanoví, že účastník zadávacího řízení prokáže v nabídce poskytnutí jistoty předložením originálu záruční listiny obsahující závazek vyplatit zadavateli za stanovených podmínek jistotu, jde-li o bankovní záruku. Současně podle § 48 odst. 3 zákona zadavatel vyloučí účastníka zadávacího řízení, který neprokázal složení požadované jistoty nebo nezajistil jistotu po celou dobu trvání zadávací lhůty.

Podle předsedy Mlsny byla podoba ustanovení zákona o jistotě a potažmo bankovní záruce koncipována v době, kdy záruční listiny existovaly a byly předkládány v listinné podobě. Jejich podoba pak vyžadovala specifické postupy a rovněž to, aby zadavatel disponoval originálem této listiny. Záruční listiny v elektronické podobě však často nejsou – tak jako v posuzované věci – k čerpání záruky vyžadovány. Je tedy nutno akceptovat fakt, že potřeba zadavatele disponovat záruční listinou změnila svůj obsah.

V současné době navíc zákonodárce směřuje k tomu, aby i zákon reflektoval posun, který v důsledku elektronizace veřejného zadávání v praxi nastává. Podle důvodové zprávy k novele ZZVZ, která včera prošla druhým čtením v Poslanecké sněmovně PČR, by tedy měla být sjednocena úprava prokazování poskytnutí jistoty formou bankovní záruky a pojištění záruky. Vzhledem k tomu, že i v případě bankovních záruk již dochází k vystavování záručních listin v elektronické podobě a vracení záručních listin banky pro čerpání bankovní záruky se nevyžadují, není nadále důvod pro odlišnou úpravu pro bankovní záruky. Současně se též přepokládá, že nadále nebude vyžadováno předložení originálu bankovní záruky, jako tomu bylo v minulosti, neboť s přechodem na elektronizaci zadávacího řízení již není potřeba její originál z důvodu ochrany zadavatele vyžadovat.

V posuzované věci nebyly žádné pochybnosti o tom, že účel bankovní záruky byl zcela naplněn. Zadavatel byl kopií záruční listiny obsaženou v nabídce informován, že bankovní záruka dle zadávacích podmínek byla řádně zřízena, k uplatnění záruky nebylo třeba předložení záruční listiny, natož jejího originálu, a současně zadavatelova práva ve vztahu k záruce nebyla pochybením navrhovatele nijak omezena. V okamžiku, kdy zadavatel k vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení přistoupil, již navíc disponoval i originálem záruční listiny.

Jediným důvodem vyloučení dodavatele byl fakt, že v nabídce nebyl doložen originál záruční listiny. Postup zadavatele je tedy nutno hodnotit jako nepřiměřeně formální a v důsledku i nehospodárný, přestože jej k němu vedla předchozí striktní rozhodovací praxe v těchto věcech. Z tohoto důvodu předseda vrátil případ k novému projednání, aby bylo rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení zrušeno a byly zrušeny i navazující úkony zadavatele.