ÚZSVM ve sporu mimo jiné poukazoval na skutečnost, že majetek v rozhodném období nesloužil k účelům vymezeným v zákoně, neboť dle historických pramenů došlo k zestátnění původně piaristického gymnázia již v roce 1874, kdy na gymnáziu působili pouze 2 piaristé. Tehdy na sebe povinnost pečovat o budovu převzala obec. Profesorský sbor gymnázia zůstal již od školního roku 1876/1877 zcela světský.

V průběhu sporu pak Nejvyšší soud konstatoval, že církve se majetku, který přešel z vlastnictví státu na kraje, domáhat nemohou. Přestože žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, byl ze strany žalobce podán mimořádný opravný prostředek. Nejvyšším soudem České republiky však bylo dovolání piaristů odmítnuto a k podání ústavní stížnosti ze strany žalobce již následně nedošlo.