Z výslovné dikce zmocňovacího ustanovení § 5a odst. 8 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, je zřejmé, že zákonodárce povolal Ministerstvo spravedlnosti toliko k úpravě podrobností týkajících se úředních hodin provozovny, označení sídla a provozovny a činností, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. Klíčovým k posouzení ústavní konformity návrhem napadených ustanovení vyhlášky se jeví výklad pojmu „podrobnosti“ v kontextu smyslu a účelu celého zmocňovacího ustanovení i předmětné zákonné úpravy. Pro zhodnocení, zda stanovení nepřetržité fyzické přítomnosti insolvenčního správce (ne)vybočilo z daného zákonného zmocnění, je zapotřebí přihlédnout též ke smyslu a účelu provozoven, jak je zákonodárce vystihl, jakož i k povaze činností vykonávaných insolvenčním správcem.

Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru Ministerstva spravedlnosti, že z ustanovení § 36 (odst. 1)  zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, jakož i z tohoto zákona jako celku, bezpochyby vyplývá povinnost osobní přítomnosti insolvenčního správce v provozovně. O osobním výkonu funkce ve smyslu provádění veškerých úkonů výhradně sebou samým insolvenční zákon v citovaném ustanovení ale ani jinde nepojednává a bylo by poněkud v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení a poslání insolvenčního správce, kdyby tomu tak i bylo. Naopak zákon výslovně počítá s výkonem práce zaměstnanci u insolvenčního správce. Ani ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá žádný požadavek osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Užívá-li zákonodárce slovní obrat „skutečně vykonává činnost“ (§ 5a odst. 1 a 4), není možno jej vykládat tak, že se jím rozumí osobní výkon činností samotným správcem, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými, zmocněnými osobami. Je tedy zřejmé, že založením povinné přítomnosti samotných správců v provozovnách se vyhláška v rozporovaných ustanoveních ocitá v prostoru mimo zákon.