Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stručně řečeno tím, že v prostoru parkoviště před obchodním domem v obytné zóně jako řidič osobního automobilu nedbal zvýšené opatrnosti a zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa v době, kdy matka nevěnovala nezletilému ročnímu dítěti patřičnou pozornost. Během couvání pak došlo ke střetu s nezletilým, který na následky poranění na místě zemřel. Stěžovatel byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, zákazu řízení motorových vozidel a náhradě škody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, je nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde.

Podle výsledků dokazování bylo v právě projednávaném případě jednoroční dítě vytažené z kočárku a stálo na zemi v blízkosti své matky a babičky. Nikdo z přítomných neviděl, jak se dostalo na místo střetu s autem, a tuto skutečnost nebylo možno jednoznačně určit ani z dalšího provedeného dokazování. Ke střetu dítěte s vozidlem došlo podle svědeckých výpovědí v momentě, kdy matka schovávala peněženku do tašky a babička se ohlédla na přicházejícího druhého vnuka, ani jedna z nich tedy neměla v danou chvíli dítě pod kontrolou. Na základě znaleckého posudku bylo konstatováno, že stěžovatel couval s motorovým vozidlem nevelkou rychlostí srovnatelnou s pomalou chůzí. Za této situace musely obecné soudy posoudit, zda stěžovatel mohl předvídat, že se jednoroční dítě od obou dospělých osob nečekaně vzdálí, přičemž jej s ohledem na jeho výšku nemusí při couvání zahlédnout a v důsledku toho může dojít ke střetu s ním.

Nejvyšší soud upřesnil, že se podle něj stěžovatel dopustil činu z vědomé nedbalosti, protože ačkoliv byl obeznámen s tím, že když začne couvat a dítě unikne z pozornosti matky a vběhne mu pod kola, neuvidí ho a může ho přejet, bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takové situaci nedojde. Dovolací soud dále zdůraznil, že při couvání nesmí řidič ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, a pokud to vyžadují okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Zvláštní obezřetnosti musí řidič dbát, pohybuje-li se v obytné zóně, kde se nacházejí jiné osoby, jejichž výskyt před tímto manévrem zaznamenal.

Ústavní soud se s výše uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje a má za to, že jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Podle názoru Ústavního soudu nelze přijmout názor, že pokud spolu hovoří dvě dospělé osoby hlídající roční dítě, musí třetí osoba automaticky předjímat, že hlídanému dítěti nevěnují dostatečnou pozornost. Za této situace lze pouze stěží dovodit, že stěžovatel měl a mohl předvídat vznik trestněprávního následku.

Pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele není sama o sobě rozhodná ani ta skutečnost, že k nehodě došlo v rámci obytné zóny, kdy jsou ze zákona umožněny hry dětí. Je třeba zdůraznit, že nelze paušálně dovodit povinnost řidiče couvajícího v obytné zóně zajistit si couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, nemá-li důvod se domnívat, že by při couvání mohl ohrozit osoby, které se nacházejí na pozemní komunikaci. Taková povinnost by byla zjevně nepřiměřená a z hlediska praktického života nesplnitelná.

Nutno zdůraznit, že jednoroční děti nemohou být vzhledem ke svému věku vůbec účastníky provozu na pozemních komunikacích, není-li jejich bezpečnost zajištěna jinou osobou; tato osoba má povinnost učinit taková opatření, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (srov. § 3 odst. 1 zákona o silničním provozu). Řidič osobního motorového vozidla tedy může v souladu s principem tzv. omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že dospělé osoby, dohlížející na jednoroční dítě v prostoru parkoviště, tomuto dítěti zamezí samostatný nekontrolovaný pohyb po pozemní komunikaci a vběhnutí do dráhy jeho vozidla, nevyplývá-li z konkrétních okolností opak. To stejné platí i pro pohyb s vozidlem v obytné zóně, kde sice jsou povoleny hry dětí, avšak ani zde nelze očekávat samostatný pohyb nehlídaných ročních batolat.

Ústavní soud považuje za zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný paušální požadavek Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí naznačil, že je řidič povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem. Ústavní soud se domnívá, že na řidiče osobního automobilu nelze klást stejné požadavky jako na řidiče autojeřábu, jak to činí Nejvyšší soud odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 7. 1986, sp. zn. 5 Tz 21/86. Z povahy věci je zřejmé, že řízení autojeřábu při couvání je rizikovější, než je tomu u osobního automobilu, a že na řidiče autojeřábu lze klást z hlediska míry opatrnosti vyšší požadavky.

Konečně závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem, majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu – jako tomu bylo v posuzované věci – dochází i bez cizího zavinění, jako tomu v případech tzv. vyšší moci nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílí.

Ústavní soud uzavírá, že součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala proto zaviněně. V právě projednávaném případě obecné soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť dospěly k závěru o existenci nedbalostního zavinění stěžovatele, aniž by tento závěr jakkoliv vyplýval z jejich skutkových zjištění a provedených důkazů. Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, který v dalším řízení bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 2065/15 je dostupný  zde (310 KB, PDF).