Stěžovatel byl společně s další osobou obecnými soudy pravomocně odsouzen pro přečin nadržování podle § 366 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu tří let. Stručně řečeno soudy kladly stěžovateli za vinu, že jako stážista na Odboru dohledu, oddělení trestního přezkumu Ministerstva spravedlnosti, na základě pokynu svého nadřízeného (obžalovaného ve stejné věci) navrhl ministryni spravedlnosti podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených osob a současně vypracoval i rozhodnutí o přerušení výkonu trestů oběma odsouzeným, ačkoliv věděl, že pro to nebyly splněny zákonné důvody. V návrhu přitom údajně zamlčel některé důležité informace svědčící proti podání stížnosti pro porušení zákona a předpokládal, že návrh ministryně bez dalšího podepíše. V důsledku toho byli oba odsouzení propuštěni z výkonu trestu a utekli do ciziny, kde byli později na základě mezinárodního příkazu k zatčení zadrženi.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Použité důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině pachatele, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí zavinění. V tomto případě nejsou tyto požadavky souladnosti důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny. Podmínkou trestní odpovědnosti za nadržování je, aby bylo pachateli určitého trestného činu pomáháno - ve speciálním tzv. druhém úmyslu, a to v úmyslu umožnit takovému pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření anebo jejich výkonu. Tento úmysl se navenek nemusí projevit jinak, než v krocích učiněných ve prospěch daného pachatele trestného činu, konkrétně v pomoci poskytnuté mu po spáchání činu. Tyto kroky však musí být konány právě s tímto úmyslem, to se však soudům v právě projednávaném případě nepodařilo prokázat.

Není zřejmé, na jakém podkladě soudy dovodily, že stěžovatel ryze formální postup ministryně spravedlnosti měl „předpokládat“, a že takto vskutku jednala. Otázkou, jak mohl stěžovatel spoléhat na „nepozornost“, se soudy měly náležitě zabývat zejména v situaci, kdy předmětný materiál sepsal podle pokynů nadřízených. Soudy se také opomenuly zabývat tím, že podání stížnosti pro porušení zákona odpovídá pravomoci svěřené ministru spravedlnosti, bez jakýchkoliv omezujících podmínek, která svědčí toliko a výlučně jemu. Orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo dostatečně prokázat ani to, že stěžovatel záměrně v návrhu zamlčel některé klíčové informace svědčící v neprospěch podání stížnosti pro porušení zákona.

Právní závěr obecných soudů o tom, že ze strany stěžovatele byla naplněna skutková podstata přečinu nadržování, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. V rovině ústavního práva došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na presumci neviny. Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v tomto nálezu.