Stěžovatelka je obchodní společností, která se v řízení před obecnými soudy prostřednictvím žaloby neúspěšně domáhala po Městu Kutná Hora (v tomto řízení vedlejší účastník) vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků majících povahu veřejných prostranství (pozemní komunikace, související plochy a veřejná zeleň) v jejím vlastnictví. Soudy ve sporu rozhodovaly opakovaně poté, co do věci zasáhl Nejvyšší soud. Okresní soud v Kutné Hoře žalobu stěžovatelky zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil i odvolací Krajský soud v Praze. Stejně jako okresní soud totiž dospěl k závěru, že úmysl právní předchůdkyně stěžovatelky při vydražení předmětných nemovitostí a při následném vymáhání přemrštěných finančních částek vůči Městu Kutná Hora byl ryze spekulativní, a to za účelem obohacení se na městu jako veřejném subjektu. Takové jednání je podle soudu nutno právně posoudit jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), a proto nelze z tohoto důvodu vlastníkovi přiznat – jinak oprávněný – nárok na vydání obohacení se za užívání jeho nemovitostí. Krajský soud rovněž konstatoval, že ačkoliv se takového protiprávního postupu dopustila právní předchůdkyně stěžovatelky, odpovědnost za ni se logicky přenáší na všechny její právní nástupce a nelze ji dodatečně zhojit. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívá, že rozhodnutí obecných soudů porušila její základní práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka či její právní předchůdkyně dopustila vůči vedlejšímu účastníkovi jednání, které by mělo být považováno za rozporné s dobrými mravy, a to v takové míře, že by stěžovatelce neměla náležet vůbec žádná náhrada za užívání předmětných pozemků vedlejším účastníkem.

Zjištěné skutečnosti totiž vypovídají nejen o nedostatečné aktivitě, zájmu a předběžné opatrnosti vedlejšího účastníka o pozemky, ale dokládají také, že je soudy při svém rozhodování zcela pominuly, když přístup vedlejšího účastníka hodnotily velice sporadicky a zaměřily se téměř výhradně na jednání stěžovatelky.

Vedlejší účastník je veřejnoprávní korporací, která je povinna přistupovat k nakládání se svým majetkem s péčí řádného hospodáře. V nyní posuzované věci však není zřejmé, zda tak skutečně postupoval. Vedlejšímu účastníkovi bylo totiž známo, že dotčené pozemky budou opakovaně předmětem prodeje ve veřejné dražbě, a ačkoliv spoléhal, že k odprodeji nedojde, musel být srozuměn s tím, že nebude-li se o pozemky ucházet, mohou být nabyty jiným subjektem.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými a právními závěry z něho učiněnými. Samotná skutečnost, že byly pozemky nabyty ve veřejné dražbě, ani jejich povaha, cena, investiční záměr stěžovatelky či výše vymáhané náhrady, a to ani ve vzájemné souvislosti, totiž nepovažuje Ústavní soud za natolik mimořádné okolnosti, ze kterých by teprve bylo lze usuzovat  na tak intenzivní rozpor jednání s dobrými mravy, že by stěžovatelka za užívání pozemků neměla dostat vůbec žádnou náhradu.

Závěr učiněný soudy by totiž ve svém praktickém důsledku činil z pozemků majících obdobný charakter pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno - patrně jednou provždy - jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství. V takovém postupu však Ústavní soud shledává spíše zneužití institutu dobrých mravů, který by měl sloužit skutečně pouze jako výjimečný nástroj k zabránění zjevné nespravedlnosti či tvrdosti důsledků uplatnění práva.

Ústavní soud uzavírá, že pokud stěžovatelka uplatňovala nároky ve výši, kterou považovaly obecné soudy za nadsazenou a v nepoměru k povaze pozemků či ceně, za kterou byly pořízeny, bylo na nich, aby je při rozhodování odpovídajícím způsobem korigovaly a následně poměr neúspěchu stěžovatelky reflektovaly např. při rozhodování o nákladech řízení. V daném případě však nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Kutné Hoře, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v tomto nálezu.