Stěžovatel a vedlejší účastnice v roce 1988 uzavřeli manželství. Stěžovatel v roce 1990 prodal rodinný dům, který mu patřil z doby před sňatkem (měl jej ve výlučném vlastnictví), a v hotovosti za něj obdržel 182 194 Kč. Krátce nato z těchto prostředků společně s manželkou koupili jiný rodinný dům za 171 816 Kč. Dům se stal součástí tzv. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které se v důsledku změny zákona transformovalo do dnešního společného jmění manželů.

Manželé se v roce 2017 rozvedli. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se přitom hlavním předmětem sporu stal právě tento rodinný dům, v době rozvodu v hodnotě 9 800 000 Kč.

Civilní soudy při vypořádání zaniklého společného jmění použily pravidlo uvedené v § 742 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého platí, že nedohodnou-li se manželé jinak, má každý z nich právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Stěžovateli proto přiznaly částku 171 816 Kč, kterou v roce 1990 vynaložil na nákup domu. Dům nařídily prodat a zbylý výtěžek z prodeje rozdělit mezi manžele rovným dílem.

Civilní soudy v této věci nepoužily § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při vypořádání zaniklého společného jmění vnos manžela z výhradního do společného majetku takzvaně valorizuje, popř. redukuje (započítá se zvýšený nebo snížený podle změny hodnoty součásti majetku, na niž byl vynaložen). Nejvyšší soud totiž s použitím tzv. teleologické redukce dovodil, že uvedené ustanovení lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli. V této věci přitom žádná taková dohoda nebyla.

Ústavní soud uvedl, že obecné soudy jsou při rozhodování konkrétních případů oprávněny zákony při zohlednění jejich účelu a smyslu takzvaně dotvářet, tedy vykročit za hranice jejich jazykového významu. Zákonodárce totiž nemůže dopředu předvídat všechny možné situace a právní jistota není jedinou, natož nejvyšší hodnotou. Vzhledem k demokratickému charakteru státu však soudy nemohou postupovat tak, aby jasnou vůli zákonodárce zcela vyprázdnily.

Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud popřel zákonodárcem relativně nově zavedený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného jmění. Obecné výchozí pravidlo přetvořil ve výjimku, jejíž aplikaci podmiňuje dohodou manželů. Dotvořil tedy zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady. Vůli zákonodárce nepřípustně nahradil svou vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení. To mu ovšem s ohledem na demokratický charakter státu nepřísluší.

Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní ochranu) ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy (dělba moci a vázanost soudce zákonem). Věc projedná znovu krajský soud, který již nebude vycházet ze závěrů Nejvyššího soudu, ale bude následovat § 742 odst. 2 občanského zákoníku. Bude přitom respektovat obecně uznávané interpretační metody a nesmí vyprázdnit jeho jazykový význam opřený o vůli zákonodárce valorizovat vnos do společného jmění podle principu obohacení. To nebrání tomu, aby při stanovení výše podílů na společném majetku zohlednil další okolnosti případu.

Nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 je dostupný ZDE.