Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal po vlastníku komunikace – Statutárním městu Ústí nad Labem - náhrady škody v souvislosti se zraněním manželky způsobeným pádem na chodníku. V důsledku tohoto zranění byla žena po propuštění z nemocnice plně závislá na stěžovateli, který z důvodu péče o ni nemohl vykonávat své povolání a ztratil pravidelný příjem. Soudy dospěly k závěru, že příčinou úrazu manželky stěžovatele nebyla závada ve schůdnosti chodníku ve smyslu § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, byť chodník vykazoval dlouhodobě poškození povrchu, a žalobu stěžovatele proto zamítl. Spor vyvrcholil před Nejvyšším soudem, který odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu respektuje jeho judikaturu, zejména závěr, že silniční zákon zohledňuje pouze tzv. nepředpokládané závady. Závadou ve schůdnosti je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Především konstatoval, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyšel ze závěrů publikovaných v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, že se odpovědnost za závady ve schůdnosti vztahuje pouze k nepředvídatelným závadám ve schůdnosti. V odůvodnění rozhodnutí se však již nezabýval otázkou zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace ve smyslu občanského zákoníku, tj. zejména posouzením řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Samozřejmě i zde bude přicházet v úvahu závěr o spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, nicméně ani to, zda Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí z tohoto úhlu pohledu a jak se případně toto posouzení odrazilo v konečném rozhodnutí, není z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé.

Jelikož Nejvyšší soud neodůvodnil své rozhodnutí racionálním způsobem a nevypořádal se s argumentací stěžovatele, porušil jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2853/21 je dostupný ZDE.