Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2022, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí záruk uvedených v žádosti Generální prokuratury Ruské federace o vydání stěžovatele. Dne 2. 3. 2022 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 14 To 9/2022 o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu. Vrchní soud neshledal důvod na závěrech městského soudu nic měnit, a to ani s ohledem na ozbrojenou agresi Ruské federace vůči Ukrajině, která začala dne 24. 2. 2022. Tato agrese byla důvodem, pro který Výbor ministrů Rady Evropy dne 25. 2. 2022 v souladu se statutem Rady Evropy s okamžitou platností pozastavil Ruské federaci její právo na zastoupení ve Výboru ministrů a Parlamentním shromáždění. Vrchní soud nicméně dodal, že Ruská federace zůstává členem Rady Evropy a stranou jejích úmluv, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že mu v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace může hrozit reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu porušení jeho základních lidských práv. Po přijetí napadeného usnesení vrchního soudu byla Ruská federace dne 16. 3. 2022 skutečně vyloučena z Rady Evropy. Přes řadu sankcí se orgány Ruské federace nadále dopouštějí potírání mezinárodně zaručených základních práv vlastního obyvatelstva.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí vrchního soudu. Při rozhodování o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nebrání některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, bylo rozhodné, že dne 24. 2. 2022, tedy v době před napadeným usnesením vrchního soudu, začala doposud trvající vojenská invaze Ruské federace na území Ukrajiny. Její následky jsou dalekosáhlé a ovlivňují mezinárodní vztahy České republiky a dalších evropských zemí s Ruskou federací, jakož i jejich institucionální rámec, o čemž ostatně vypovídá i vyloučení Ruské federace z Rady Evropy. Pokračování jejího členství by bylo za dané situace v rozporu s cíli a hodnotami této mezinárodní organizace. V Ruské federaci jsou v souvislosti s vojenskou agresí porušována základní práva a svobody tamních obyvatel.

Bylo povinností vrchního soudu posuzovat existenci důvodů nepřípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace podle aktuálního stavu k okamžiku rozhodování. Za situace, kdy se s odstupem několika dnů po zahájení vojenské invaze na území Ukrajiny teprve vytvářela odpověď států na porušování mezinárodního práva Ruskou federací, nebylo možné spatřovat v samotném členství Ruské federace v Radě Evropy a v její vázanosti Úmluvou dostatečné záruky, že nebude porušena zásada non-refoulement, a to přestože ke dni rozhodování soudu „zatím“ Ruská federace vyloučena nebyla. Již v době rozhodování vrchního soudu bylo Ruské federaci dočasně odebráno právo zastoupení ve Výboru ministrů a v Parlamentním shromáždění a její vyloučení z Rady Evropy, nebude-li invaze zastavena, bylo možné předpokládat. Dne 16. 3. 2022, tedy krátce po vydání napadeného rozhodnutí, tento následek také nastal. Výborem ministrů bylo totiž rozhodnuto o zániku členství Ruské federace v Radě Evropy. Ruská federace zároveň zaslala sdělení o vypovězení Úmluvy, v důsledku čehož po uplynutí doby šesti měsíců přestala být smluvním státem Úmluvy. Pro stěžovatele to znamená, že do budoucna není oprávněn podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva proti případnému zásahu orgánu Ruské federace do jeho základních práv a svobod a neuplatní se ani jiné kontrolní mechanismy spojené s členstvím v Radě Evropy.

Zároveň nebylo možné vyjít z dosavadní praxe dodržování těchto záruk orgány Ruské federace. Vrchní soud měl při svém rozhodování hodnotit význam diplomatických záruk s ohledem na následky vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny, což vyžadovalo provedení dokazování za účelem zjištění, zda uvedené diplomatické záruky nadále mohou být považovány za důvěryhodné a spolehlivé, a zda tedy budou chránit stěžovatele před nebezpečím špatného zacházení. Takovéto posouzení diplomatických záruk nebylo možné přenechat teprve na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání.

Tyto nedostatky napadeného usnesení vrchního soudu podle Ústavního soudu postačují k tomu, aby byl ve věci stěžovatele zpochybněn závěr o neexistenci některého ze zákonných důvodů nepřípustnosti vydání. Měl-li by takovýto závěr obstát, bylo nezbytné, aby vrchní soud řádně zohlednil situaci vzniklou po zahájení vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny. Tímto usnesením bylo proto porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, která neměla být poskytnuta před možným porušením základního práva stěžovatele nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Ze stejných důvodů bylo porušeno také právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle Ústavního soudu ale neplatí, že by v důsledku vojenské invaze bylo bez dalšího vyloučeno vydávání osob do Ruské federace. Česká republika i Ruská federace jsou nadále smluvními stranami Evropské úmluvy o vydávání, z níž plyne oběma zemím závazek vydávat osoby pro účely trestního stíhání nebo výkonu trestu či ochranného opatření za podmínek stanovených touto úmluvou. Ústavní soud nepředjímá, jakým způsobem mají obecné soudy posoudit význam zániku členství Ruské federace v Radě Evropy, ani význam poskytnutých diplomatických záruk v kontextu současné situace. V dalším řízení se však bude muset vrchní soud odpovídajícím způsobem vypořádat s následky vojenské invaze z hlediska rizika možného porušení základního práva stěžovatele nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1199/22 je dostupný ZDE.