Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítlo návrh Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení části ustanovení čl. II (Přechodná ustanovení) bod 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Návrh byl Krajským soudem v Hradci Králové podán v souvislosti s u něj vedeným řízením o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Podstata sporu spočívá v tom, že žalovaný Magistrát města Hradec Králové odmítl zapsat žalobce do registru silničních vozidel jako vlastníka motocyklu a eviduje toto vozidlo jako zaniklé, neboť žalobce zmeškal lhůtu stanovenou napadeným ustanovením pro zapsání změny údajů o vlastníkovi do registru. Podle tohoto ustanovení lhůta k zapsání (doregistrování) změn údajů o vlastníkovi vozidla do registru silničních vozidel uplynula dnem 30. června 2015. Od 1. července 2015 tak všechna vozidla, která do 30. června 2015 nebyla v souladu s přechodnými ustanoveními zapsána (doregistrována) v registru silničních vozidel, z právního pohledu zanikla. Žalobce se však o zápis změny vlastníka do registru silničních vozidel začal zajímat až v srpnu roku 2015, tedy více než 10 měsíců poté, co nabyl vlastnické právo k motocyklu.

Navrhovatel se ztotožnil s tvrzením žalobce, že vlastnické právo žalobce k motocyklu bylo zcela znehodnoceno, neboť žalobce z administrativních důvodů není oprávněn svou věc užívat a potlačeno je i jeho oprávnění s věcí disponovat. Navrhovatel označuje zákonodárcem zvolené řešení za „faktické vyvlastnění“, jež představuje mimořádně závažný zásah do sféry chráněné právem na pokojné užívání majetku. Naproti tomu veřejný zájem, který je napadeným ustanovením sledován (zpřehlednění registru vozidel), je dle názoru navrhovatele sporný a míra jeho závažnosti je v porovnání se zásahem do ústavně zaručených základních práv zanedbatelná.

Vzhledem k tomu, že napadeným ustanovením došlo k zásahu do vlastnického práva, bylo nutné se zabývat otázkou, zda je tento zásah přípustný a zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy v kolizi mezi právem na ochranu vlastnického práva a ochranou veřejného zájmu. Ústavní soud za tímto účelem podrobil napadené ustanovení tzv. testu proporcionality a dospěl k závěru, že ustanovení v něm obstojí.

Legitimním cílem napadeného ustanovení je veřejný zájem v podobě řádného a včasného zápisu změn údajů o vlastníkovi či provozovateli vozidla, který byl primárně vyvolán změnou právního postavení provozovatele vozidla v souvislosti s jeho povinnostmi (např. odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek, nepodaří-li se zjistit řidiče vozidla). Rovněž je třeba zdůraznit, že jde o ustanovení přechodné, jehož smyslem je upravit vztah nové právní úpravy k dřívější právní úpravě a právním vztahům podle ní vzniklým, a to v zájmu právní jistoty adresátů normy. Jednou z podstatných změn, které novela zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích přinesla, byla změna postupů při zápisu změny údaje o vlastníkovi či provozovateli vozidla (tzv. „přeregistrace“ vozidla) tak, aby se zamezilo obcházení nebo porušování povinností dosavadního i nového vlastníka vozidla řádně a včas zajistit zápis změny vlastníka či provozovatele vozidla v registru. Napadené ustanovení se vztahuje jak k vozidlům, která zůstala ve stavu tzv. „polopřevodu“ (původní vlastník auto odhlásil a nový ho zatím nepřihlásil), tak i k vozidlům, která zůstala dočasně vyřazená ze silničního provozu i po maximální možné době vyřazení. V obou případech je přitom cíleno pouze na vozidla, u nichž nebyl řádně dokončen proces zápisu změny vlastníka v registru silničních vozidel podle původní úpravy, nebo došlo ze strany osob, které s nimi disponovaly, k porušení jejich základních povinností. Smyslem napadeného ustanovení potom bylo přimět tyto osoby ke splnění povinností a zajistit, aby v registru vozidel vždy byl zřejmý aktuální vlastník vozidla. Lze proto konstatovat, že napadené ustanovení zásadním způsobem přispělo k zajištění bezpečnosti silničního provozu, resp. k ochraně života, zdraví a majetku jeho účastníků.

V dané době existovala jednak řada vozidel v tzv. polopřevodu, a ve formálním stavu evidence se nacházelo i velké množství vozidel, která již ve skutečnosti vůbec neexistovala. Bylo tedy nezbytné vytýčit období, během něhož je možné dosáhnout nápravy a poté vozidla, u nichž nedošlo k potřebnému kroku (většinou již neexistující), v registru vozidel dále neevidovat. Zákonodárce rovněž poskytl dostatečný časový prostor na splnění podmínek pro vozidla v polopřevodu (kromě samotné šestiměsíční lhůty i více než rok mezi schválením zákona a jeho účinností).

Ústavní soud upozorňuje, že na základě napadeného ustanovení nedochází k odnětí vlastnického práva k vozidlu, ani k definitivnímu znemožnění jeho užívání. Administrativně zaniklé vozidlo však nelze užívat v provozu na pozemních komunikacích. Zůstává zachována možnost opětovně požádat o jeho zápis do registru na základě schválení technické způsobilosti vozidla, z hlediska ekonomického a technického jde ovšem spíš o možnost teoretickou. V případě vozidla s historickým významem jej vlastník může používat v provozu po jeho registraci v registru historických a sportovních vozidel. V ostatních případech lze vozidlo rozumně užít zřejmě jen jako zdroj náhradních dílů.

Ústavní soud závěrem dodává, že podle dostupných údajů z několika desítek tisíc vlastníků silničních vozidel v tzv. „polopřevodu“ jich pouze několik desítek napadené ustanovení nerespektovalo.

Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu zaujal soudce Vojtěch Šimíček.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/18 včetně disentu je dostupný ZDE.