Stěžovatel v lednu 2006 uklouzl na zledovatělém chodníku a utrpěl komplikované poranění pravé nohy. Následky tohoto zranění u něj doposud přetrvávají. Chodník, na kterém došlo k úrazu, patří hlavnímu městu Praha. Ani hlavní město Praha, ani Technická správa komunikací hl. m. Prahy (TSK) chodník v zimě neudržovaly, ani v okamžiku úrazu stěžovatele nebyl namrzlý chodník nijak ošetřen, a proto se stěžovatel po Praze i TSK domáhal náhrady za újmu na zdraví.

U Obvodního soudu pro Prahu 1 stěžovatel částečně uspěl, avšak Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že podle pražské obecně závazné vyhlášky č. 35/1999 byl chodník vyloučen ze zimní údržby, a Praha tak neměla vůbec povinnost namrzlý chodník ošetřit. Navíc byl podle městského soudu stav chodníku předvídatelný, protože stěžovatel věděl, že chodník se v zimě neudržuje, a viděl, že je namrzlý a neošetřený. Na chodníku se tak nevyskytla nepředvídatelná závada ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, za kterou by Praha mohla nést odpovědnost. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, které ovšem Nejvyšší soud odmítl.

Až z rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel dozvěděl, že městský soud pro své rozhodnutí použil pražskou obecně závaznou vyhlášku č. 35/1999, na kterou během řízení nijak nepoukázali ani účastníci řízení, ani soud. Stěžovatel tedy nedostal možnost vyjádřit se k obsahu a použití této vyhlášky. Účastníkům řízení by ovšem mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se k těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Proto je nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. To městský soud ve vztahu k pražské obecně závazné vyhlášce neučinil, a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, a proto i on porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V dalším řízení musí být stěžovateli dána možnost vznést své námitky k použití, obsahu a případně i k zákonnosti pražské vyhlášky. Podle zákona totiž obec může ze zimní údržby vyloučit jen komunikace malého významu.

Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu navíc v případech chodců, kteří utrpěli úraz na místní komunikaci, není jednotná ani předvídatelná - nejednotně je např. řešena otázka, zda je v těchto případech možné domoci se náhrady újmy i podle obecných ustanovení o odpovědnosti v občanském zákoníku. Podle části dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i podle napadených rozhodnutí se odpovědnost za závady ve schůdnosti týká jen nepředvídatelných závad, s čímž se Ústavní soud nemůže ztotožnit.

Domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku jako místní komunikace, je sice třeba, aby soudy zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje § 27 zákona o pozemních komunikacích, v konkrétním případě. Pojem závada ve schůdnosti upravený v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy.

Stěžovatel se choval tak, aby předešel svému úrazu. Ze tří cest zvolil tu, která se jevila jako nejbezpečnější, tempo chůze přizpůsobil tomu, že chodník byl namrzlý, a měl i vhodnou obuv. Přesto na neošetřeném zledovatělém chodníku utrpěl úraz. Bylo tedy třeba zkoumat, zda i Praha jako vlastník chodníku či TSK jako správce komunikací dodržely povinnost zajistit, aby chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců. Touto otázkou se ale městský soud ani Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem nezabývaly. Upřely tak stěžovateli možnost domoci se náhrady újmy na zdraví, a tím porušily jeho právo na ochranu tělesné integrity, plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby zaručeného v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto se Nejvyšší soud dopustil i nepřípustného odepření spravedlnosti, protože se odmítl případem věcně zabývat. Podmínky pro jeho věcné rozhodnutí přitom byly splněny, protože stěžovatel výslovně poukázal na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu a její negativní důsledky na posouzení stěžovatelových nároků. V dalším řízení se obecné soudy budou znovu zabývat tím, zda Praha či TSK neporušily svou povinnost, a nebudou již vycházet z názoru, že odpovědnost za závady ve schůdnosti se týká jen nepředvídatelných závad.

Městský soud a Nejvyšší soud pochybily i tím, že přiznaly Praze a TSK náhradu nákladů za zastoupení advokátem. Obecně jsou ve sporu o náhradu újmy za úraz na místní komunikaci statutární města i jejich správci komunikací dostatečně vybaveni na to, aby se hájili i bez pomoci advokáta. Náhrada nákladů za zastoupení advokátem by jim mohla být přiznána jen ve výjimečných případech, žádné výjimečné okolnosti však v dané věci soudy neshledaly či nevysvětlily.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 je dostupný  zde (546 KB, PDF).