Dotazníky, které vyplnilo víc než 430 obcí, ukázaly především na nejednotnou spolupráci veřejných opatrovníků s opatrovnickými soudy. Podle zástupkyně ombudsmana chybí veřejnému opatrovnictví jednotné vedení v podobě gesčního ministerstva. Situace navíc dopadá na samotné opatrované, kteří nemají jistotu, že se o ně veřejní opatrovníci v různých místech postarají stejně.
Veřejné opatrovnictví zahrnuje širokou škálu oblastí. Opatrovník se musí orientovat nejen v sociální práci nebo zdravotnické problematice, ale také v právních a ekonomických otázkách. Za opatrovance řeší každodenní věci jako je placení nájmu, zajištění sociálních služeb nebo žádosti o sociální dávky. Musí ale zvládat i složité situace od řešení exekucí, přes nakládání s nemovitostmi a projednání dědictví až po stěhování, hospitalizaci nebo umístění do zařízení sociální péče. To vše ve spolupráci se soudy, na kterých leží konečné rozhodnutí a schválení konkrétních kroků.
Výzkum ukázal, že právě v oblasti schvalování právních úkonů za opatrované obce postupují různě. Některé obce podávaly soudu návrhy ke schválení předem, jiné až ex post. Například u prodeje nemovitosti patřící opatrovanému se polovina obcí obrátila na soud s požadavkem na schválení až po samotném prodeji. A někdy obce dokonce nepožádaly soud o schválení právního jednání za opatrované ani v případech, kdy jim to zákon výslovně ukládá, například při změně bydliště.
Na druhou stranu označovali opatrovníci spolupráci s opatrovnickými soudy za nepředvídatelnou: „V ČR se stále uplatňuje tzv. okresní právo – rozsudky nejsou sjednoceny, listiny opatrovníka se vydávají různými způsoby a podle různých pravidel. (…) Zásadně zde chybí mentor veřejného opatrovnictví, někdo, na koho se lze ve složitých otázkách obracet a dostávat jednoznačné odpovědi,“ shrnul v dotazníku své výhrady zástupce jedné z obcí.
Zvlášť malé obce se navíc potýkají s nedostatkem personálu pro tuto agendu. A jejich potíže se násobí, pokud v místě sídli větší zdravotnické zařízení nebo ústav sociálních služeb. Extrémním případem byla obec, kde ze 155 obyvatel bylo 47, tedy téměř třetina, ve veřejném opatrovnictví.
V malých obcích zastává opatrovnickou agendu často jeden člověk a někdy ani ne na plný úvazek. I k tomu se zástupci obcí ve výzkumu vyjadřovali: „Při kumulovaných funkcích převyšuje počet opatrovanců kapacitní možnosti opatrovníka. Největším problémem v této práci je pro mě nepochopení zaměstnavatele a tím nedostatek času na kvalitní výkon této agendy. (…) Každopádně je pro mě z časových důvodů problémem osobní kontakt s opatrovanými,“ napsala do dotazníku jedna z opatrovnic.
Kvalita péče o opatrované může podle zástupkyně ombudsmana Moniky Šimůnkové trpět i tím, že se v malých obcích často věnují opatrovnictví přímo starostové: „Chybí záruka kontinuity. Pokud po čtyřech letech přijde po volbách někdo úplně nový, trvá, než se seznámí s celou agendou i situací všech opatrovanců. V nejmenších obcích ale opravdu nemusí být úředník, kterému by starosta opatrovnickou agendu mohl předat. Řešením by mohlo být, kdyby soud mohl opatrovnictví převést na jinou obec. To v současnosti není možné. Veřejné opatrovnictví je totiž vázané výhradně na bydliště opatrovaného a obce se o člověka odjinud starat nemohou.“ vysvětluje Šimůnková. A kvalitě veřejného opatrovnictví nepomáhá podle ní ani to, že starostové a úředníci nejmenších obcí kvůli výjimce v zákoně nemusejí pro práci opatrovníka absolvovat zkoušku odborné způsobilosti.
Na roztříštění odpovědnosti státu za veřejné opatrovnictví upozorňuje veřejný ochránce práv opakovaně. Dosud totiž tato oblast nemá vlastního gestora v podobě jednoho ministerstva, ale dělí se o ni Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti. Domluva na možných systémových změnách je proto komplikovaná.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva