Po roce 1989 se nový demokratický režim snažil zmírnit některé historické křivdy způsobené komunistickým režimem. Restitučními zákony přijatými na začátku 90. let chtěl stát zmírnit, nikoli plně napravit některé majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990.

V prvních letech fungování dostával ombudsman velký počet stížností týkajících se restitucí. V prvním roce (2001) se restitucí týkalo kolem 400 podnětů. V dalších letech počty těchto podnětů klesaly a už v letech 2005 a 2006 tak ombudsman považoval téma restitucí za víceméně uzavřené, protože na konci 90. let uplynuly lhůty, kdy mohly být restituční nároky uplatněny. Ombudsman se tedy domníval, že už jde o závěr restitučního procesu, kdy se řeší nejobtížnější případy. Apeloval proto na pozemkové úřady, aby považovaly dokončení restitucí za primární úkol a v co nejkratší době zajistily ukončení všech restitučních případů.

I nyní, víc než čtvrt století po uplynutí lhůt, kdy mohly být restituční nároky uplatněny, se však na ombudsmana stále obracejí lidé, kteří cítí, že majetková křivda způsobená jim nebo jejich rodině nebyla napravena. Za posledních 5 let jsme dostali téměř 150 podnětů k tématu restitucí. Fakticky to znamená, že každý měsíc se na nás obrátí 2 lidé s tímto tématem.

Restituce do působnosti ombudsmana spadají jen zčásti. Ombudsman se může zabývat řízeními, které vedly pozemkové úřady. V prvních letech se proto ombudsman snažil docílit především toho, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům ve správních řízeních podle zákona o půdě. V tuto chvíli už však nelze lidem, kteří nejsou s nápravou křivd spokojeni nijak pomoct -  buď své nároky neuplatnili včas a nyní už jim nelze vyhovět, nebo se proti zamítavému rozhodnutí pozemkovému úřadu nijak nebránili a rozhodnutí je nyní nezrušitelné.

„Lidé, kteří se na nás obracejí, buď nesouhlasí s tím, že byl jejich restituční nárok zamítnut, případně se domnívají, že by mohli nějaký nárok po předcích mít. Aby ale mohly být majetkové křivdy napraveny, musel být restituční nárok včas uplatněn a dnes už to není možné. S neuplatněním nároku v této lhůtě nárok zanikl,“ shrnuje podstatu podnětů zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček a dodává: „U zamítnutých rozhodnutí bylo možné podat žalobu. Jestliže však od rozhodnutí uplynulo 20 let, je pravomocné a nezrušitelné. Nezbývá, než se s tím smířit.“

Nikdy nejde napravit všechny křivdy a restituční předpisy od začátku říkaly, že nejde o napravení všech, ale jen o zmírnění některých křivd. I když i s tím se dodnes řada lidí těžko smiřuje, podle zástupce ombudsmanky je mnohem závažnějším problémem, jak dlouho restituce trvají: „Stále ještě zbývá hodně případů, kdy dosud o nároku není rozhodnuto, a tisíce už přiznaných nároků nebylo vypořádáno. Co mělo původně zmírnit křivdu, ji ve skutečnosti dál protahuje. Lidem, kterým bylo v době zahájení restitucí 50 nebo 60 let, je dnes 80 a pokud se spory táhnou, oni sami už se nápravy nejspíš nedočkají.“

300 zatím stále neukončených restitučních případů

V roce 2010 si ombudsman vyžádal od Ministerstva zemědělství a Ústředního pozemkového úřadu, aktuální statistiku včetně nevyřízených restitučních věcí. Podle těchto údajů bylo v rámci restitucí, které kulminovaly v letech 1994 – 1996, vedeno téměř 450 000 správních řízení a rozhodováno bylo o 1,7 mil. ha půdy. Nevyřízeno zůstávalo 553 případů.

V letošním roce zástupce ombudsmanky v rámci šetření Státního pozemkového úřadu s cílem ověřit, zda nedochází k průtahům, zjistil, že úřad dosud eviduje téměř 300 neukončených restitučních případů (po víc než 25 letech od lhůty pro uplatnění nároků!). Podezření na průtahy se ale nepotvrdilo. Neukončené případy se týkají pouze Jihomoravského kraje a Středočeského kraje a Prahy a ze strany Státního pozemkového úřadu v nich nejde o nečinnost – necelá stovka případů je neřešitelná a tedy neukončitelná (zejména z důvodu nedostatečné součinnosti restituentů – často jde o případy, kdy dědicové nebo potenciální dědicové po původních oprávněných osobách žijí mimo ČR). U cca 200 dosud neukončených případů jde obvykle o mimořádně složité případy, které jsou formálně přerušeny z důvodu probíhajících soudních řízení, často jde o neprojednaná řízení o dědictví, spory o určení státního občanství apod.

Průběh nedokončených restitucí může od 1. července 2018 zásadně změnit tzv. restituční tečka. Od tohoto dne totiž skončí možnost vydání náhradních pozemků za ty, které byly v letech 1948 – 1989 odebrány komunistickým režimem. Restituenti, pokud jim nebude vrácen jejich původní majetek, už nebudou mít možnost získat náhradní, ale dostanou jen finanční náhradu.

Týká se to více než 56 000 subjektů, jejichž oprávněné nároky dosud nejsou vypořádány, a bude se to týkat i zatím neukončených případů.

Tzv. restituční tečka je aktuálně napadena u Ústavního soudu. Ústavní stížnost napadá skutečnost, že v zákoně chybí přechodná ustanovení, takže stopka pro vydávání náhradních pozemků dopadne na ty, kdo své nároky už dříve (včas) uplatnili, jejich nároky byly potvrzeny, ale dosud se nestihlo a do 1. 7. se nestihne jejich vypořádání. Budou tak znevýhodněni oproti ostatním restituentům. Ústavní stížnost v této souvislosti upozorňuje i na problematickou otázku výše finanční náhrady. Ta je totiž poskytována podle cenových předpisů platných k 1. 4. 1991 a je nedostatečná. V té době neexistoval trh s půdou, nebyly žádné tržní ceny, takže náhrada neodpovídá hodnotě restitučních nároků.

V loňském roce ÚS rozhodl, že finanční náhrada musí být rozumná a přiměřená. Nemusí být ekvivalentem tržní ceny, ale měla by zmírnit křivdu srovnatelným způsobem, jako kdyby bylo možné nemovitost vydat. Právě nepřiměřeně nízká finanční náhrada je rovněž zmiňována v podnětech ombudsmanovi. Lidé nesouhlasí s tím, v jaké výši byla jejich rodině náhrada v minulosti přiznána. Extrémním příkladem jsou pozemky v Praze, jejichž tržní hodnota je mnohonásobně vyšší než finanční náhrada, která byla podle předpisů z roku 1991 přiznána.

Nakládání s vracenými pozemky

V souvislosti s restitucemi se na nás lidé obracejí také s problémem dostupnosti a možnosti využívat vrácené pozemky. Původní zemědělské pozemky jednotlivých hospodářů se v rámci kolektivizace po roce 1948 scelovaly a rušily se hranice mezi nimi. Negativní důsledky pociťují vlastníci i dnes, když jim jsou pozemky vráceny. Pozemky jednak nemají v terénu patrné hranice, jednak k nim často neexistuje přístup, protože se nacházejí uvnitř většího celku. Omezení přístupu k pozemkům mimo jiné znamená, že jsou restituenti omezeni i v tom, komu mohou pozemek pronajmout.

Řešení představují pozemkové úpravy, které lze s jistou dávkou zjednodušení chápat jako druhou fázi restitučních předpisů. Teprve na jejím konci získají majitelé k pozemkům přístup a možnost je skutečně užívat.

Příkladem je vlastník, jemuž byly vráceny pozemky, k nimž nevedla cesta. Ta měla být vybudována, ale ani osm let od rozhodnutí o komplexní pozemkové úpravě k tomu nedošlo. Realizace pozemkových úprav je časově i finančně náročná, prioritami proto bývá budování protierozních a protipovodňových opatření, naopak požadavek jednotlivce na zbudování cesty musí obvykle čekat.

Církevní restituce

Jediné, co je ještě "živé" jsou problémy spojené s církevními restitucemi. Spory vznikající z toho, jak církev aktuálně žádá nebo jsou jí vydávány pozemky. Známý je případ obce Hradišťko a jejího sporu s premonstráty. Zástupce ombudsmanky se alespoň pokusil řád oslovit a požádat o vstřícné jednání s obcí.

Příběhy

Může docházet i k novým křivdám. Např. stěžovatelé uvedli, že v roce 2000 koupili pozemky, u nichž si u pozemkového úřadu ověřili, že k nim není evidován žádný restituční nárok. 18 let ho užívali a byli zapsáni v katastru nemovitostí. Nyní zjistili, že pozemky byly v restituci vydány a restituenti nyní podali návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí. Po téměř 20 letech nelze zjišťovat okolnosti, které vedly pozemkový úřad k vyjádření, že u pozemků není evidován žádný restituční nárok. Ani kdyby se ukázalo, že tehdy pozemkový úřad pochybil, nemělo by to vliv na rozhodnutí o vlastnickém právu restituentů k pozemkům. V tuto chvíli jde o spor o vlastnictví, který musí rozhodnout soud. Ten už běží, protože restituenti napadli rozhodnutí katastrálního úřadu, který zamítl jejich návrh na vklad vlastnictví.

Stěžovatelé nesouhlasili s postupem Státního pozemkového úřadu, který zamítl jejich restituční návrh. Uplatnili ho až v roce 2014, kdy však lhůta uplynula a jejich právo zaniklo. Manželé v roce 1976 koupili dům s pozemky, jenže soud následně pravomocně rozhodl, že kupní smlouva je neplatná, protože prodávající den po jejím podpisu emigrovali. Majetek tím přešel na stát.

V roce 1981 nabídl tehdejší národní výbor matce stěžovatelky odkoupení jejích pozemků. Matka nesouhlasila a nabídku odmítla. Nebyla uzavřena žádná kupní smlouva a nedošlo ani k převodu vlastnického práva. I přesto byla na pozemcích vybudována škola. Pozemky zdědily děti. Nabývací titul k pozemků však má i město a katastrální úřad provedl duplicitní zápis vlastnického práva. Město s tím nesouhlasí a obrátilo se na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Pravomocně bylo rozhodnuto, že vlastníkem pozemků je město. Lhůty pro to, aby se mohli dědicové domáhat náhrady podle restitučních předpisů, už uplynuly.

Rodiče stěžovatelky v roce 1951 koupili pozemek, který v době kolektivizace začala užívat socialistická organizace (státní statek). V souladu s tehdejší praxí sice pozemek rodičům zůstal, ale nemohli ho užívat. Místo toho získali od státního statku náhradní pozemek, na němž si postavili dům. Ten byl řádně povolen a zkolaudován. Problém je v tom, že pozemek pod stavbou je státního statku  a Státní pozemkový úřad prodej odmítl, protože by pozemky mohly být předmětem církevních restitucí. Na situaci stěžovatelů ani restituční zákony nepamatovaly. Stěžovatelé se bohužel do jisté míry stali obětí polovičatosti minulého režimu, který mnohé vlastníky půdy formálně jejich vlastnictví nezbavil. Namísto toho jim ponechal vlastnické právo k pozemku, ale nedovolil jim ho užívat. Místo toho jim dal k užívání jiný pozemek. Po roce 1989, kdy se užívací práva rušila a pozemky se vracely vlastníkům, zůstal stěžovatelům pomyslný Černý Petr v podobě stavby na cizím pozemku. Pokud by se stěžovatelé nebo jejich rodiče stali ještě za minulého režimu vlastníky užívaného pozemku, nemohlo by dojít k jeho vydání původnímu vlastníkovi. Jediné, co jim zbývá, je zkusit pozemky odkoupit.

Stěžovatel v roce 1984 emigroval. V nepřítomnosti byl za tento trestný čin odsouzen k 2,5 roku odnětí svobody a propadnutí majetku. Na začátku 90. let se domohl zrušení rozsudku. V roce 2011 se vrátil do ČR a požádal o vrácení majetku, případně o finanční náhradu. Nebylo mu vyhověno, protože lhůty pro podání žádosti uplynuly na konci 90. let. Jeho nárok tak zanikl.