Narodil se 1. ledna 1925 v obci Trostjanec, v okrese Sudobiče v Tarnopolské oblasti na území tehdejšího Polska, v rodině učitele Vladimíra Končického a jeho manželky Alexandry, rozené Jemifovičové, jako prvorozený syn.

V letech 1931 až 1935 navštěvoval obecnou školu ve Straklově u Dubna a poté pokračoval dva roky, v letech 1935 až 1937, ve studiu na měšťanské škole v Dubně. V letech 1937 až 1939 vystudoval dva ročníky obchodní akademie a v září 1939 po okupaci východního Polska Rudou armádou, pokračoval ve studiu na sovětské desetiletce. Studia pak ukončil v červnu roku 1941 s velmi dobrým prospěchem.

Od září 1941 pracoval jako učitel v obci Sordva v okrese Dubno, již na území Sovětského svazu, které okupovalo Německo. Po dvou letech byl přeložen do nedaleké obce Volica Straklovská, kde vyučoval až do ledna roku 1944, kdy se do této oblasti vrátila zpátky fronta.

Po osvobození Volyňské oblasti se spolu s otcem přihlásili 15. března 1944 do 1. čs. armádního sboru a po odvodu byl odeslán k 1. čs. samostatné tankové brigádě k 1. tankovému praporu. Následně byl odeslán ke školnímu praporu, který se nacházel v Kivercích u Lucka a po dokončení výcviku, který trval půl roku, přemístěn do obce Rusov u Černovic.

Svého prvního povýšení na svobodníka se dočkal 1. června a 1. září pak na desátníka. Po dokončení výcviku byl zařazen na funkci velitele tanku 1. čety, 2. roty 1. tankového praporu. Na frontu byl odeslán 13. září do prostoru u města Krosno. Zúčastnil se těžkých bojů na přístupových cestách v Dukelském průsmyku a u obce Zindranowa, jen několik desítek metrů před státní hranicí Československa, byl jeho tank zasažen a vyřazen z boje. Poté se zapojil znovu do bojů v Karpatech, za což byl později vyznamenán Československým a Polským válečným křížem.

V březnu 1945 v rámci reorganizované 1. čs. samostatné tankové brigády se zapojil opět, jako velitel tanku, do těžkých bojů na přístupech k Moravské Ostravě kam dorazil 30. dubna. Po vypuknutí Pražského povstání byl spolu s dalšími tanky zařazen do rychlé skupiny 38. armády generála Moskalenka s úkolem dosáhnout co nejrychleji hlavního města. Bohužel, během manévrování u Olomouce se zřítil s tankem z mostu do řeky a válka pro něj skončila.

Po válce byl v hodnosti podporučíka odeslán s tankovou brigádou do pohraničí. Od října roku 1945 do září 1946 zde působil jako velitel čety u 3. tankové brigády v Pardubicích a poté až do ledna 1948 jako technický zástupce velitele roty u 11. tankové brigády v Moravské Třebové. Zúčastnil se také akce proti Banderovcům jako velitel autokolony. V témže roce se stal vojákem z povolání. Moravskou Třebovou opustil v únoru 1949, byl odeslán do Vyškova a v září téhož roku do Vojenské akademie v Hranicích jako učitel tankového materiálu.

Od srpna 1950 působil jako vedoucí profesor pro teorii a konstrukci vozidel při Tankovém učilišti ve Vyškově. V září 1953 byl povolán jako posluchač velitelsko-technického směru v Brně a po jeho úspěšném dokončení v srpnu 1959 jmenován zástupcem velitele pro technické věci 60. motostřeleckého pluku. Od září 1960 do srpna 1967 zastával funkci zástupce náčelníka pro věci technické a technickou přípravu vojenského učiliště Hrdiny SSSR kpt. Otakara Jaroše ve Vyškově. Během této doby byl také povolán ke studiu Vyššího akademického kurzu tankového vojska – směr inženýrský na akademii Antonína Zápotockého. Od 1. září 1967 byl jmenován náčelníkem katedry – profesorem katedry tanků a automobilů fakulty velitelsko-organizátorské.

Za svůj negativní postoj k událostem v Československu, které proběhly v roce 1968, byl 14. října 1970 v rámci prověrek odvolán z funkce a současně dán do kádrové dispozice náčelníka vojenské akademie. Jako významného hrdinu si jej nedovolili vyhodit z armády, takže byl zařazen jako odborný asistent skupiny stavby vozidel katedry tanků a automobilů, a v roce 1972 jmenován starším učitelem. V důsledku neustálého šikanování se rozhodl armádu na vlastní žádost k 31. lednu 1975 v hodnosti plukovníka opustit.

Od února 1975 pracoval u Pozemních staveb v Ostravě jako vedoucí oddělení dopravy. Po roce 1989 se zapojil do činnosti obnovené Československé obce legionářské a velmi se zasadil o šíření jejich tradic. Později se v Ostravě stal jejím předsedou a byl také členem republikového výboru. Stal se významným nositelem připomínání úlohy 1. čs. samostatné tankové brigády a uskutečnil řadů přednášek ve školách. Vystupoval v dokumentech Dukla, krev a mýtus, stejně jako v úspěšném dokumentu Tankisté.

Mikuláš Končický: „Nejde nám o pomníky jako takové, ale o to, aby vlast a lidé na nás nezapomněli…“

Vyznamenání:

3 x Československý válečný kříž 1939

1 x Československá medaile za chrabrost

1 x Československá pamětní medaile

1 x Polský válečný kříž

1 x Sovětské medaile „Za otvagu“

1 x Sovětská medaile „Za Prahu“

1 x Sovětská medaile „Za Pobědu“

1 x Medaile za zásluhy za obranu vlasti

1 x Odznak absolventa Vojenské akademie Antonína Zápotockého

1 x Dukelská pamětní medaile

1 x Řád Rudé hvězdy

1 x Pamětní odznak 7. mechanizované brigády „Dukelské“ – stříbrný

1 x Řád Bílého lva