Tou želvou je batagur bengálský. Jeho příběh tu popisuji jenom ve zkratce; v úplnosti by byl na celou knihu.

Mladé batagury bengálské uvidíte už brzo v pavilonu Čambal. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Mladé batagury bengálské uvidíte už brzo v pavilonu Čambal. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha
Když v letech 2007 a 2008 rakouský herpetolog Peter Praschag společně se svými kolegy zveřejnil novou klasifikaci vodních želv jižní Asie, způsobil pořádný rozruch. Na základě analýz DNA se mu podařilo dokázat, že s batagury se věci mají z gruntu jinak, než se předpokládalo, a že v případě dosavadního batagura baska se ve skutečnosti jedná o dva druhy: batagura tuntong a batagura bengálského. Na tom by nebylo nic zvlášť vzrušujícího – kdyby toto zjištění současně neneslo informaci, že batagur bengálský je v přírodě již téměř, ne-li zcela vyhuben. Vzápětí po něm proto ve východní Indii, v Bangladéši a také Myanmaru začalo usilovné pátrání. Bohužel však nepřineslo pozitivní výsledek. Závěr byl, že pokud tyto velké, až šedesáticentimetrové želvy, jejichž samci se v době páření zbarvují do neuvěřitelné kombinace černé hlavy a karmínového zbytku těla, ještě někde ve volnosti přežívají, půjde o jednotky, nebo nanejvýš nízké desítky jedinců.

Přesto zůstávala naděje. V roce 2008 totiž herpetolog Shailendra Singh v zažloutlé dokumentaci projektu, který v 80. letech probíhal v Indii na ochranu karety zelenavé, našel zmínku, že se z tehdy sesbíraných želvích vajec vylíhla i mláďata jakési jiné vodní želvy. Jakého jsou druhu, se tenkrát nepodařilo určit, a tak byla vypuštěna do chráněného rybníka v naději, že až povyrostou, bude jejich determinace snazší. Jenže projekt skončil a na tajemné želvy se zapomnělo. Na základě starých záznamů je až roku 2008 našel Shailendra Singh. Šlo o velevzácné batagury bengálské.

Na organizaci jiného pátrání se na druhé straně hranice, v Bangladéši, podílel již zmíněný Peter Praschag. Své snažení opřel o úvahu, že by se nějací bataguři bengálští mohli nacházet ve vesnických rybníčcích. Místní obyvatelé totiž nejen s velikou oblibou konzumovali bataguří vejce a maso, ale tu a tam si nějakého ponechávali živého ve víře, že jim bude přinášet štěstí. Peter Praschag spolupracoval zejména s Indkou Rupali Ghosh, která se během podobných operací již dříve osvědčila. Když působila v Bangladéši, například si zablokovala sociální sítě, aby nebylo snadné o ní získat informace a mohla využívat krycí historky. Nalezení a vykoupení prvních tří batagurů bengálských v roce 2009 si od ní vyžádalo dlouhý čas a mimořádné úsilí – ale uspěla. Pomalu pak následovali další jedinci, a to nejen z vesnických rybníčků, nýbrž také od rybářů.

Všichni nalezení bataguři bengálští (až na tři držené v nádrži jednoho myanmarského chrámu) byli umístěni do chovných center v Indii a v Bangladéši. Vedle toho se Peteru Praschagovi také podařilo několik jich dovézt do Rakouska. A postupně se „druhou nejvzácnější želvu světa“ podařilo ve všech třech zemích rozmnožit. Tyto úspěchy pochopitelně vedly k optimismu, který vyústil až do záměru vypouštět batagury bengálské zpět do přírody. Pokus o reintrodukci ovšem skončil naprostým nezdarem. Všechna vysílači označená zvířata byla buď zabita, nebo uhynula v rybářských sítích či z jiných příčin. Nezbylo, než udělat krok zpět a vykročit znovu.

Tím novým vykročením se stalo zintenzívnění chovu batagurů bengálských v lidské péči. Díky mladým jedincům, které nám poskytl Peter Praschag, se do něj nyní zapojila i Zoo Praha. Ta se již od příštího týdne stane současně jediným pro veřejnost běžně přístupným zařízením mimo Asii, kde bude batagury bengálské možné spatřit na vlastní oči.