„Odcházení Václava Klause má charakter absurdního divadla. Každého trošku inteligentního člověka v Česku napadne, že v tom nemůže mít prsty nikdo jiný než autor divadelních her Václav Havel. Takže označení tohoto autora jako viníka současné situace je trochu na místě,“ vtipkoval úvodem chartista a pedagog Daniel Kroupa, bývalý poslanec i senátor, a pak použil legendární film jako metaforu.

Prázdný a zoufalý Klaus

Stalo se na konferenci: Banalita dobra. Aktuálnost odkazu Václava Havla a Charty 77 a zhodnocení stavu občanské a lidsko – právní situace v Česku a Evropě. Kroupa sdělil, že byl nejspíš pozván kvůli kontroverznosti některých svých myšlenek, a začal: „Václav Havel neměl s Václavem Klausem moc dobré vztahy. Asi situaci pochopíme, když se pokusíme ten vztah nějakým způsobem popsat. A nad všechny analýzy či popisy je metafora. Některé metafory mají až věštecký a prorocký charakter. Mou metaforou je film, který natočil jeden český režisér, co se dost proslavil po celém světě. Jde o film Amadeus.“

„Ve filmu vystupují dva skladatelé. Jeden, jenž si osvojil veškerou skladatelskou techniku, má přístup k mocenským kruhům a samotnému císaři. Život tohoto řádného člověka, který koná své povinnosti správně a byl určitě ve škole hodnocen samými jedničkami, narušuje živel, jakýsi Mozart. Ten žádnou takovou vlastnost nemá, ale je neobyčejně invenční, originální a nápaditý. Zkrátka starší skladatel jménem Salieri toho mladého nemůže vystát a celý jeho život se stane konfrontací s tímto mladým mužem. Protože jako dobrý a zdatný skladatel chápe, že v mladém Mozartovi je něco navíc než ta zvládnutá technika,“ popsal vztah mladého Amadea Mozarta se starším skladatelem Antoniem Salierim zobrazený ve filmu Miloše Formana.

„Je tam neuvěřitelná originalita, tvořivost a schopnost přinášet nové nevyzkoušené věci. Toho zavedeného člověka nové věci velmi znepokojují. Když někdo složí novou skladbu, která vybočuje z rámce toho, co zde bylo, každého to staví do nepříjemné situace, že by měl zaujmout stanovisko. Mladý skladatel se ptá okolo na názory, aby v tom nebyl sám. Ten starší, když si osvojuje nějaké věci, tak jsou vyzkoušené a otestované. On si své názory tedy tvoří jen vymezováním se vůči ostatním. Popravdě řečeno ale vlastní názory, za něž může ručit sám sebou, moc nemá. Je prázdný a to je zoufalství,“ doplnil pro ParlamentníListy.cz.

I ekonomiku ovládli zoufalci

„Nechci velebit Václava Havla. Znal jsem ho nejméně tři desítky let a vím o jeho silných i slabých osobních stránkách. Je pro mě nikoliv ikonou známou s médií či literatury, ale člověkem, s nímž jsem žil a nerad bych si ho tou ikonou nějak překryl. Živý člověk je vždy víc, než všechny ikony. Byl to člověk podobně jako Amadeus tvůrčí a jednající. Tím slovem je míněn člověk, co se vyznačuje schopností, nikoliv pouze reagovat na situaci, v níž se nachází, ale i v ní aktivně jednat. Často slyšíme, i od mladé generace, že žijeme v době, kdy ve společnosti vládnou různé nadosobní síly. Globální společnosti, ekonomické a mocenské zájmy, s nimiž jednotlivec nemůže nijak pohnout. Dlužno poznamenat, že to zapadá do obrazu, který kdysi narýsoval Karel Marx, že to, co hýbe dějinami, jsou pouze jakési neosobní síly a my jsme pasivní figurky, které se buď těm silám přizpůsobí anebo je to smete na smetiště dějin,“ vysvětloval dál s tím, že na tom smetišti dějin dost dlouho pobýval. Václava Havla tedy přirovnal k Mozartovi a Václava Klause k Salierimu.

Společnost byla po roce 1989 podle něj jako pes na vodítku tažena lidmi, kteří slibovali, že v krátké době budeme mít blahobyt stejný jako v Západním Německu. „Stejnou hodnotou, kterou vydíral lidi totalitní režim, tedy že poškodí jejich životní standard a životní úroveň, se nový režim snažil vést společnost. K tomu, jak nejsnáze dosáhnout materiálního blahobytu sousedních zemí. Takže jsme se poctivě nevyrovnali s hodnotami, které nás zavlekly do totality. Blahobyt totiž vzniká tvůrčí energií. V roce 1990 zde bylo mnoho lidí nadšených pro podnikání. Obyčejných lidí. Od státu očekávali jen to, že jim nebude klást překážky a ochrání je před zloději. Je tragédií naší země, že právě tyto lidi nový režim zadupal do země,“ dodal s tím, že naši ekonomiku prý ovládli lidé typu Salieriho. Manažeři totalitního režimu, co se dokázali v každé situaci přizpůsobit a z každé situace vytěžit maximum, ale pro sebe.

Když prý Daniel Kroupa metaforu použil před Michaelem Žantovským, ten tvrdil, že ji vymyslel on. „Myslím si, že jsme nebyli jediní, které to napadlo, takže si na ni nedělám autorský nárok,“ zasmál se a celou řeč zakončil výzvou: „Máme tendenci dělat něco, co by si Václav Havel nepřál. Zapouzdřit jeho dílo do frází, klišé a škatulek. To nedělejme.“

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.