ParlamentníListy.cz oslovily levicového publicistu Štěpána Kotrbu, aby coby dlouholetý pozorovatel českého politického prostředí zodpověděl deset dotazů týkajících se budoucnosti české levice, která se proměňuje pod vlivem vidiny vlády nad touto zemí a pod tlakem nástupu prezidenta Zemana.

Už sama první otázka však vyvolala u Kotrby potřebu nejprve shrnout, pojmenovat a rozklíčovat všechno a všechny, kdo se v této zemi nyní mohou považovat za levici či levičáky. Vzhledem k tomu, že tak Kotrba učinil s mimořádnou precizností a ve značném rozsahu, přinášíme jeho studii samostatně a v nezkráceném znění. Odpovědi na ostatní otázky týkající se např. role prezidenta Zemana, vztahů Michala Haška a Bohuslava Sobotky či zájmu Tomia Okamury a Andreje Babiše o hlasy levicových voličů, zveřejní ParlamentníListy.cz později.

Levice ode zdi ke zdi

Předvolební vzdělávání pro laickou veřejnost

Jaká je situace jednotlivých levicových politických stran a jejich kondice? Které subjekty máme brát vážně a které naopak ne? To jsou otázky,  které si musí klást každý „průměrný“ volič, vidí-li babylón názorů, jehož hlasatelé se řadí sami mezi levici. Co je tedy „levice“?

Brát vážně musíme všechny skupiny, vzhledem k jejich různé funkci, různému  společenskému významu i voličské podpoře,  protože už nejméně třináct let se strategická ideová diskuze na levici nevede. Už třináct let se ladí pouze taktické a operativní alternativy,  ale doposud neproběhla klíčová diskuze „odkud a kam“ ještě levice sahá, kam jde a proč.

Neproběhla ani klíčová programová diskuze o spojencích a  protivnících. Taktizuje se v ad hoc koalicích, kterým volič levice ne vždy rozumí a které ne vždy je ochoten akceptovat. Ukázalo se to například při podpoře Zemana, Dienstbiera a Schwarzenberga v prezidentské kampani. A teď schválně říkám volič levice, a ne nevolič, držící demonstrativní politicko-účelovou protestní hladovku kdesi na budějovickém náměstí.

Levice je nesmírně názorově pestrá. Vyjádřit to lze „skoro-zemanovským“ bonmotem, že pravici spojují peníze, zatímco levici rozdělují ideje. Ukázalo se ale, že česká pravice, reprezentovaná Nečasovou ODS a Kalouskovou TOP 09, dokáže svou hloupostí roztříštěné zájmy a preference skoro všech levicových skupin spojit.

Komunisté a sociální demokraté by měli být teoreticky nepřáteli. Lišit by se měli  v cílech (komunismus versus demokratický socialismus) i prostředcích (revoluční cesta,  vrcholící diktaturou proletariátu versus parlamentní evoluce idejí).  Není tomu tak. KSČM převzala většinu z programu ČSSD,  jen změnila akcent směrem ke starší a statusově méně movité členské a voličské základně. Rozdílů v praktické politice je mezi KSČM a ČSSD méně než 20 %. Tradiční levicové subjekty dokázaly uchránit prostor nalevo od středu od rizika populismu – velkého nebezpečí evropských levicových subjektů.

Sociální populismus Věcí veřejných neuspěl. Praxe kolaborace s pravicovou vládou ODS znemožnila tyto děti bývalých  plukovníků a rozvědčíků tak, že nemá cenu se s nimi o levicových idejích bavit. Věci veřejné se pokusily stát ovládat jako soukromou zpravodajskou službu či korporaci, pokusily se korumpovat a zastrašovat. Pokusily se lhát. Co projde (možná) bezpečnostní agentuře, neprojde politickému subjektu. Po následujících volbách už po nich neštěkne ani pes.

Ale pojďme si tradiční českou levici rozebrat na kolečka, šroubky a matičky – dekonstruovat,  jak říkají teoretici, odkojení Jacquesem Derridou. Vnímáme-li politický prostor nejen na ekonomické ose levice - pravice prostřednictvím míry přerozdělování a složené daňové kvóty, ale i na vztahu k dogmatům, tradicím a historii jako liberální až konzervativní, na další ose ve vztahu ke globalizaci, internacionalismu či na druhém konci k nacionalismu či lokalismu, vzniká třírozměrný politický prostor, ve kterém se dají strany a jejich frakce popsat poměrně plasticky.

Štěpánova Komunistická strana Československa (založená jako Strana československých komunistů), Zifčákova Komunistická strana Československa - Československá strana práce a skupina okolo časopisu Dialog v KSČM: Tři marginální, dogmatické stalinistické a normalizačně revanšistické skupiny,  jejichž členy či příznivci jsou většinou  zhrzení a frustrovaní bývalí mocní - pracovníci StB a aparátu předlistopadové KSČ, dnes už  s minimální schopností kohokoliv oslovit i čemukoliv a komukoliv uškodit.  Desítky, možná stovky členů a jednotky tisíc sympatizantů. Vycházejí stále z normalizačního Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, které decimovalo levicovou inteligenci, usilují o návrat diktatury proletariátu. Hádají se mezi sebou, kdo z nich lépe či vícekrát přečetl Leninovy sebrané spisy, jako kdyby to někoho dnes zajímalo.