Co jste dělal po odchodu z vrcholné politiky?

Nijak moc plodné období to nebylo a není. Ve vrcholové politice jsem se pohyboval řadu let. Ze všeho nejvíc jsem se věnoval tomu, abych se věrohodně očistil od všech nařčení a kauz, jimž jsem čelil. Podařilo se a jsem tomu opravdu rád. Kromě politiky a rodiny, na kterou jsem měl najednou mnohem více času, což dozajista potěšilo nejen mne, ale i mojí paní a určitě i moje děti, jsem pomáhal i svému nejstaršímu synovi s jeho podnikatelským projektem a samozřejmě jsem se věnoval i upevnění svého zdraví.

Rozhodl jste se kandidovat do Senátu za Šumpersko a Jesenicko. Proč právě za tento obvod a co vás vlastně přimělo k návratu do politiky?

Nad svým pokusem o politický comeback jsem dlouho přemýšlel. Nakonec jsem si řekl, že určitě nejsem sám, kdo byl nepravdivě a účelově obviněn a že to tak přece nemohu nechat. Přitom si uvědomuji, že když někdo - a zvláště prostřednictvím  médií - ukáže na jiného prstem a řekne o něm, že je špatný, tak se to strašně těžko vyvrací. A mnohdy se stane, že se to ani nepodaří, protože lidé si budou pamatovat spíše tu aféru, než její následné vyvrácení. Ale to je přece špatně! A proč senát ? Myslím si, že vstoupit dvakrát do stejné řeky se prostě nedá, mám teď na mysli Poslaneckou sněmovnu. Senát je něco jiného a daleko více než stranická příslušnost v něm roli hraje síla osobnosti, její zkušenosti, kontakty, znalosti parlamentní práce. A proč volební obvod číslo 65, tedy především Jesenicko se Šumperskem? Dlouhá léta jsem byl nejen poslancem ČSSD za Olomoucký kraj, ale řadu let jsem také vedl sociální demokraty na Olomoucku. Problematiku Jesenicka a Šumperska tedy dlouhodobě znám. A důležité je rovněž to, že mě tam znají nejen mnozí starostové měst a obcí, ale především místní voliči. Byl jsem mezi nimi mnohokrát. A to nejen například při ničivých povodních, kdy jsem pomáhal organizovat cílenou pomoc, ale i ve dnech všedních a při řešeních možná na pohled banálních, ale pro život tam důležitých věcí.

Čím chcete přesvědčit voliče?

Především je třeba vědět, že slibů lidé na Jesenicku a Šumpersku slyšeli už spoustu. Většina z nich nikdy splněna nebyla. Uvedu příklad. Lidem se tam opakovaně naslibovalo vybudování moderní dopravní sítě, aby mohli rychleji a snáze cestovat za prací. Skutečnost? Raději nemluvit. Nic takového ode mne neuslyší. Ne, já nechci, aby lidé z Jesenicka a Šumperska odjížděli, třeba i po pěkných vozovkách, za prací. Já chci, aby tu práci dostali v místě, aby se tento nádherný kus země nevylidňoval, ale naopak počet jeho obyvatel rostl. Při svých setkáváních s voliči pak s nimi chci právě hovořit o těchto a podobných problémech, konzultovat s nimi svoje představy. Ty jsou zcela konkrétní, a  hlavně jsou podle mého realizovatelné. Jejich konkretizaci však sdělím až voličům při našich setkáních.

Jak dnes s odstupem času vzpomínáte na své působení ve funkci předsedy Poslanecké sněmovny?

 Být v čele Poslanecké sněmovny znamenalo mimo jiné být v neustálém kontaktu s lidmi. Nelze přitom zapomenout  třeba na setkání a pracovní jednání s ombudsmanem Otakarem Motejlem nebo rektorem Univerzity Karlovy profesorem Václavem Hamplem. Rád jsem spolupracoval rovněž s profesorem Valtrem Komárkem.  A nešlo jen o poslance, české politiky nebo představitele českých škol, kultury nebo sportu. Dá se říci, že nadstandardní vztahy jsem měl například s předsedou slovenské Národní rady Paškou, anebo s předsedy Evropského parlamentu Pötteringem a Buzkem a mohl bych jmenovat další evropské politiky. Nemohu se však nezmínit o člověku, který se mi vryl do paměti opravdu hluboko, byl jim izraelský prezident Šimon Peres. Setkali jsme se dokonce dvakrát. Jednou na pražském Hradě a po druhé v jeho sídle. A vždy jsem intenzívně vnímal, že se setkávám s velkou postavou světové politiky.

Co se vám v politice podařilo? Na co jste nejvíc pyšný? A na co naopak ne?

Politik by neměl myslet na to, jak si stavět pomníky. Do „velké“ politiky jsem šel v roce 1996 jako pětatřicetiletý zelenáč  a mojí prioritou bylo pomoci regionu. To se mi určitě podařilo. Doteď, když projíždím, především na Olomoucku, tedy i Jesenicku a Šumpersku, konkrétními obcemi,  vybavím si, s čím jsem kde pomohl. A mám z toho především vnitřně dobrý pocit. A co bych, třeba jako předseda Poslanecké sněmovny, udělal jinak? Do dneška ve mně občas vyvolává rozporuplné pocity volba prezidenta republiky. V rozjitřené atmosféře jsem měl být razantnější ve vztahu k některým členům předsednictva složeného z vedení Poslanecké sněmovny a Senátu. Stejně jako k předsedům některých politických stran a poslaneckých klubů. Také mě mrzí, že se mi nepodařilo prosadit mnohé náměty týkající se fungování Sněmovny jako úřadu. Určitě bych věnoval větší pozornost – řekl bych – osobám a obsazení kolem sebe.

Jaký je váš pohled na aktuální dění na české politické scéně?

Jsem přesvědčen, že můj pohled na to, co se v české politice odehrává nyní, se ztotožní s většinovým míněním společnosti. Není pochyb o tom, že po Topolánkově vládě přišla ještě horší vláda Petra Nečase. Nejde jen o to, co říkají všichni, že míra korupce se nejenže nesnížila, ale vzrostla. Jde o to, že necitlivost takzvaných reforem, prosazovaných brutální a přezíravou silou většiny v Poslanecké sněmovně, překročila pro drtivou většinu lidí únosnou míru. Není přece možné provádět důchodovou, sociální, daňovou a zdravotní reformu jen kvůli výsledným číslům na papíře a nevidět přitom dopady na konkrétní životy lidí. Reformy ano, ale ne na úkor obyčejných lidí. Sněmovnou přijaté reformy v podstatě jen svým způsobem do důchodového systému pouštějí privátní fondy, daňově zvýhodňují lidi s vyšším příjmem a velké podniky, sociální péči státu přelévají na soukromé subjekty a ze zdravotnictví dělají další pole pro působení byznysu. To není moje nazírání na svět. Kromě toho Nečasova koaliční vláda se už tolikrát zdiskreditovala kauzami svých členů a mezikoaličními spory, že už dávno se měla stát minulostí. Čím dříve se tak stane, tím pro naši zemi a naše lidi lépe. Dodal bych ještě, že mě docela mrzí, když k nijak dobré politické situaci u nás doma, ale i vnímání naší země v zahraničí,  přispívají i některé výroky a postoje prezidenta Václava Klause.

Jak vnímáte Bohuslava Sobotku v čele ČSSD?

Myslím si, že Bohuslav Sobotka je dobrým reprezentantem strany. Patří k lidem, kterým je bližší vyjednávání, práce s ověřenými fakty, nevynášení ukvapených soudů. Paradoxně však tento styl vedení politiky může být z hlediska toho, že je Bohuslav Sobotka vrcholným reprezentantem opozice, brán i jako jistá nevýhoda. Je totiž nemálo těch, kdo si myslí, že současná politická situace a především nálada uvnitř společnosti si žádá mnohem důraznější opoziční hlas. Říkám to přesto, že i já však patřím k lidem, kterým není nějaké radikální vystupování vlastní.

Jaké máte dojmy z průběhu voleb v Kazachstánu, na které jste dohlížel?

Nadělalo se kolem toho zbytečně moc rozruchu. Před časem jsem byl osloven kazažským velvyslancem, zda bych nepřijal roli pozorovatele tamních parlamentních voleb. Nabídku jsem akceptoval. A nelituji toho. V průběhu voleb jsem navštívil několik volebních místností a musím poznamenat, ostatně jako i jiní zahraniční pozorovatelé, že všude hlasování probíhalo v souladu s volební legislativou a demokratickými normami. K transparentnosti voleb podle mého přispěla například i účast zástupců politických stran a akreditovaných novinářů ve volební místnosti v průběhu voleb i při sčítání hlasů, což je, jak jistě uznáte, vysoce demokratický prvek.

Cítíte nějaké pochybení z vaší strany v kauze Harrachov?

Samozřejmě, že ano. Při své první reakci na rozvířenou kauzu jsem příliš dal na rady svých tehdejších stranických spolupracovníků. Bylo těsně před volbami a lidé, kteří tehdy v Lidovém domě zodpovídali za volební kampaň, se báli jakéhokoliv skandálu. Byl jsem tak víceméně donucen k mediálnímu výstupu, za který se oprávněně stydím. Co se týká dotace samotné, nebylo na ni mimochodem nic špatného. V podstatě šlo o přidělení prostředků na projekt, který se v ničem nelišil od mnoha jiných. Na tomto postupu ani následné kontroly z Ministerstva financí řízeného panem Kalouskem a ani příslušným finančním ředitelstvím neshledaly nic protiprávního.Vzal jsem si ale z toho jedno velké ponaučení. Člověk musí daleko více spoléhat na sebe samého a cítí-li, že má pravdu, má ji říkat všude a včas.