Mediální odborník Jan Jirák hodnotil, jak česká média informují o válečném konfliktu na Ukrajině. „V českých médiích mí chybí kritické myšlení. Samozřejmě. Já se domnívám, že základem kritického myšlení je pochybování o sobě. S válkou na Ukrajině je to trošku složitější. Asi složitější v tom, že média veřejné služby nedokázala interpretovat tento konflikt mimo jiné jako válku dvou propagand, a tak přistupují, zdá se mi trošku příliš jednoduše, k přebírání a interpretaci údajů, které přicházejí z jedné či z druhé strany fronty. Ale válka propagand to nepochybně je, a nemůže nebýt. To vyplývá z logiky tohoto konfliktu.“

Kvalitní žurnalistika a investigativní žurnalisté podle Jiráka z médií vymizeli. „To, co je skutečně varující, a nad čím bychom se měli zamýšlet, a měli bychom s tím zkoušet něco dělat, je to, že novinařina je skomírající profese. Lidí, kteří ji dělají, razantně ubývá. Když si vezmete, kolik toho musel napsat píšící novinář v 90. letech, a kolik toho musí napsat dnes, tak je to čtyřnásobek. Časopisy se vydávají ve dvou, ve třech lidech, kteří píší do úmoru. A já si myslím, že to je zhoubné, je to zhuntovaná profese. A nad touto zhuntovaností se vznáší pár celebrit, které mají sklon k tomu, být misionáři,“ pokračoval profesor v rozhovoru pro Rádio Universum..

Dnes je podle něj zneužíván pojem dezinformace. „Zneužívání slova ‚dezinformace‘ je něco, co do této podoby možného argumentu na umlácení kohokoliv dopustili politici. Je to klasické labelování, dávání nálepek, a měli bychom s tím zápasit jako s principem. Mně je jedno, jestli někdo označil za dezinformátora epidemiologa nebo někoho jiného, pro mě je podstatný signál, že se vůbec objevilo označení ‚dezinformátor‘ jako synonymum pro někoho, kdo není hoden účastnit se diskuse, a je mi fuk, kdo to je.“

Sami novináři by se měli více snažit zachovat si při své práci objektivitu. „Naučily se to generace novinářů ve světě, můžeme se to naučit taky. Můžeme si říct: Ano, straním, a nemá to tak být, tak si na to dám bacha.“

Česká televize je podle slov profesora svým postavením natolik silná, mocná instituce, že už je dneska politickým subjektem svého druhu. „Myslím, že ať by tam, obrazně řečeno, přišel kdokoliv, tak je riziko, že podlehne témuž... jako by to bylo ve zdech. Kdysi dávno, v jednom z předcházejících životů, jsem byl přítomen volbě ředitele České televize. A jeden z kandidátů tehdy napsal, že Česká televize je instituce, která má místo oken zrcadla: ‚Když se podívají ven, vidí zase sebe.‘ A to je jediné, co si myslím, že se dá odnaučit. Myslím, že je to skutečně možné, ale musí se chtít, to je základ,“ upozornil, že je nutno si uvědomit, že narcismus je nakažlivý, narcismus je návykový.