„Ta válka na Ukrajině je strašně smutný příběh. Když bojuje Gogol s Turgeněvem, je to špatně. Nicméně ji rozpoutalo NATO, protože se chtělo dostat Rusům do kožichu. Ale Rus fakt není ten, co si pustí blechu do kožichu,“ řekl mi Miroslav Doležal z Jaroměřic nad Rokytnou. Seděli jsme v hospodě U Pampiho v moc krásném městě Slavonice v ještě krásnějším kraji, kterému se přezdívá Česká Kanada. Omlouvám se za ty superlativy, ale tak to je, tak proč se přetvařovat. A jak jsem poznal bolševika Doležala?

Linie od cigánů po židy

U Pampiho se díváme na jakýsi fotbal, takže pozván přisedám ke stolu fanoušků pražské Sparty, jak to mám rád. Piva, panáky, pravda. „Hele, jsem bolševik a chci, abychom udělali článek,“ řekne chlapík ve středních letech, který by se vizáží dost dobře vyjímal v hitlerovském wehrmachtu. Ten večer byl náročný. Zapomněl jsem! Zhruba za tři dny jedu z Telče do Slavonic. Náš vagon je plný asi „nepřizpůsobivých“. Tomu cirkusu vládne starší Rom. „Hele vole, jestli se se mnou nenapiješ, tak mě nasereš,“ řekl. Upil jsem z petky značky Braník. „Hele, vy bílý jste na ho*no, nemr**te, tak to tady za vás musím zachraňovat,“ ukázal na svou společnici s děťátkem v kočárku. „Hele, je mi blbě, vytáhni to,“ nakázal jí posléze. Vytáhla levnou vodku, napil se a nabídl i těm pár lidem ve vagónu. Zdržel jsem se, ale blonďák si třikrát přihnul.

„Tak jsi přičuchnul k místnímu koloritu,“ řekl mi, když jsme se ve Slavonicích na nádraží loučili. V pozdním odpoledni jdu zase do hospody U Pampiho. Blonďák sedí u sparťanského stolu a říká: „Hele, Pražáku, slíbil jsi mi rozhovor.“ To echo z dřívějška jsem si neuvědomoval, ale proč ne. V kraji mu prý přezdívají Dejmal, ale on sám sebe považuje za bolševika. „Tak jdeme na to,“ odvětil jsem. A tady to je…

Jak řekl, Mirek pracuje jako dělník na kovárně v nedaleké americké továrně na výrobu ventilů. Považuje se za bolševika, protože: „Hodně jsem kolem toho četl. Marxe, Lenina… Myslím si, že mezi ně patřím. Jsou to knížky, který bych dnes nechal číst mladým na střední škole jako povinnou četbu, jak to bylo kdysi.“ Následně představil vlastní stupnici politické angažovanosti: „Na utralevici jsou cikáni a na ultrapravici židé. Na té přímce si můžeš uvědomit, jestli jsi více cikán nebo žid. Já jsem způsobem života víc cikán. Jen aby bylo jasno. Židé mi jako národ nevadí, ale jsou ve všech bankách, globálních společnostech a tak. A tím mě serou. Kdyby tam byli Rumuni, tak mě serou Rumuni.“

Od důchodců k Ukrajině

Česká Kanada je opravdu velmi nádherná oblast. Zanedlouho ParlamentníListy.cz nabídnou fotogalerii. V lesích se tam mezi dalšími skalami skrývá útvar připomínající zadnici. „Kde je tady prosím ten zadek?“ zeptal se reportér ParlamentníchListů.cz dědy s vnukem. „Myslíte Ďáblovu prdel? To je támhle,“ ukázal senior. „Jo, to je prrrdel,“ opakoval po něm s gustem vnouček. Kousek odtud je také v lesích nádraží, kde prý vyhodili z vlaku Járu Cimrmana, a sluj slavného desperáta Jana Grasela, který svým jménem obohatil češtinu. Opodál Telč, tady Dačice, kde Jakub Kryštof Rad podle rady manželky Juliany vyrobil první kostku cukru, a tady „perla západomoravské renesance“ Slavonice, kde se v hotelu Besídka, který vlastní herci z divadla Sklep, můžete vyspat v pokoji Ferdinanda Vaňka alias Václava Havla. V blízké vesničce Maříž si lze namalovat hrníček, jak se vám zlíbí, třeba na něj nakreslit i portét prvního českého prezidenta. Krása, kam se podíváš. A kraj také rodí „místňáky“ podle svého gusta. Sběratele samorostů, majitele rockového klubu v chalupě a taky „bolšána“.