Od večera je velmi nerozumné chodit po Jateční třídě v Plzni. Ostatně, i zastávka autobusů MHD je zde jen na znamení. S tmou vycházejí ze zdejšího pavlačového domu neuvěřitelné existence, jako z románu Victora Huga.

Pavlačák je unikum

Blízko teplárny nemůžete přehlédnout dům, který měl být již dávno stržený. Hrou osudu je ale stále ještě zabydlen, i když už jen zčásti. Ještě před dvěma, třemi lety jste si tady za krabičku cigaret mohli popovídat. Štefan, Laco, Józef. Většinou slovenští Cikáni, kteří ovšem ještě alespoň občas pracovali. Nyní sem nastoupila jiná generace. Generace, pro kterou je práce neznámý pojem. Ani děti do školy příliš neposílali, a kdo by je jim odebíral, že. A to se nejednalo jen o naše spoluobčany s tmavší pletí. Dnes je tady Romů, nebo lépe řečeno Cikánů, pomálu. Vystřídali je podle některých plzeňských znalců „fetky a lidský odpad“. Nejvzdálenější již nejsou Slováci ze Spíše nebo od Košic, ale Moldavané a také Ukrajinci. Ti mají takový celkem bodrý zvyk – na rozdíl od omezování bodných zbraní a nožů, které se jako lesní požár šíří celou EU, se tady u nás dobře ozbrojují a vyřizují si své záležitosti náležitě ostře.

Kdysi dávno někdo z teplárny prohlásil, že kdyby praskly kyselinové věže, problém s domem by byl vyřešen. Teď už jsou byty odpojeny nejen od elektřiny a plynu, ale také některé jsou bez vody, což ideálně využívají nejodpudivější existence, pro které na zemi nalezená chirurgická rouška je respirátor nejlepší kvality.

Vlado bez jediného zubu promlouvá

„Nedívejte se tam,“ říká mi paní na zastávce MHD, ze které sleduji zajímavou budovu kdysi plánovaného autosalonu, kandidující na stavbu roku, ze které je dnes torzo. Než městští strážníci vypudili všechny obyvatele – a bylo jich ke stovce – trvalo to neskutečně dlouho. Dnes už se sem málokdo vrací, protože „sem strašně táhne, kosa je tam hrozná“, říká mi snědý Vlado bez jediného zubu a neurčitého věku. Stěžuje si také na lidi, kteří bezdomovce a zdejší galerku pronásledují a prý i mimořádně fyzicky týrají. A to se jedná prý o školáky. Kdo nemá psa, může být ohrožen každou noc. Je samozřejmě pravda, že s odpadky si zdejší živořící lidé nedělají jakékoliv starosti a jen ten nejvychovanější si jde ulevit do nedaleké řeky.

Třetí zastaveníčko je na cestě k zoologické zahradě. Bývalé už nějaký čas opuštěné garáže byly srovnány se zemí, zbyla jen torza, přeplněná nevábným obsahem odpadu, smetí, výkalů, injekčních stříkaček.

Zákon ulice, aneb přiostřuje se…

Všichni se shodují na tom, že brutalita většiny lidí na ulici stále stoupá. Už neprosí a nežadoní, už si rovnou berou. Málokdo jim neuhne z cesty. Majorita se těchto individuí štítí, přehlíží je, jako by nebyli. Večerní tramvaje jsou utrpením. Narazíte-li na skupiny řvoucích a gestikulujících Ukrajinců, máte vlastně ještě vyhráno, protože pak přistupují lidé, které jen těžko můžeme identifikovat, odkud že asi jsou.

Řada z těchto lidí – a jsou jich nikoliv desítky, ale stovky – se nechce jakýmkoliv způsobem socializovat, nevyhledávají žádnou charitu a street workery. Stahují se do města za lepším živobytím – v popelnicích je stále co najít, navíc ty s biologickým odpadem mají prý ještě podle takovýchto „fajnšmekrů“ zásoby přímo neodolatelné.

FOTO: Václav Fiala

Slovák? Ne – třeba Moldavan!

Český nebo dokonce i slovenský bezdomovec je stále vzácnější. Nahrazují je lidé bez práce a bez domova, kteří byli vyhozeni z montoven a pracovní agentury se o ně přestaly starat. Město, postarej se! Že neumí česky, mají podlomené zdraví, jsou zavšivení, s kožními a pohlavními chorobami – a dnes mnozí jistě i covid pozitivní – je nasnadě.

Jeden můj známý biolog říká, že i toto je důkaz evoluce. Brát si a řídit se zákonem silnějšího je prostě přírodní moment a nějaká pseudodemokracie prochází na míle daleko. Že je to sud s prachem, je jisté. A že knot již doutná, si mnozí možná ještě neuvědomují.