„Je ti pět let, asi víš lépe než rodiče, zda jsi chlapec nebo dívka.“ Profesor Furedi vážně varuje

Úvodní slovo si vzala maďarská historička s československými kořeny Katalin Demeová, jedna ze spoluzakladatelek židovských muzeí v Prešově a v Bratislavě. Zaplněnému hledišti představila jak osobu maďarsko-kanadského profesora sociologie Franka Furediho a krátce promluvila i o jeho nové knize The War Against the Past: Fighting for our history (Válka proti minulosti: Boj o naši vlastní historii), které byla konference věnována.

Profesor Furedi označil dějiny za hlavní bojiště, na kterém se nyní v západním světě odehrávají takzvané kulturní války. Přiznal, že jednou z lekcí, které se během posledních let naučil, že je velmi snadné reagovat na symptomy kulturní války a například se ztratit v debatách o genderu nebo dekolonizaci, ale je velmi důležité si zároveň uvědomit, že všechny tyto debaty jsou ve svém důsledku debatou o jediné věci – o minulosti.

„Je důležité si uvědomit, že minulost není jen časový fenomén, že to není jen něco, co se stalo kdysi dávno, ale že to, co se stalo v minulosti, je vždy zároveň fenoménem, který se v našem světě odráží i dnes,“ upřesnil.

Knihovna Solvay „vyzařuje určitou ambicióznost a zároveň citlivost,“ vyjádřil se na adresu dějiště konference. Knihovna Solvay byla historicky místem vášnivých diskusí špiček mnoha vědních oborů. Během takzvaných Konferencí Solvay se tu o zásadních problémech bavili géniové jako Albert Einstein nebo Niels Bohr. Dnes je podle Furediho v sázce to, aby odkaz velikánů minulosti přetrval i do budoucnosti.

„Myslím, že je důležité si uvědomit, proč je historie tak důležitá. Poskytuje společnosti výdobytky po sobě jdoucích generací. Všechny generace, které nám předcházely a přišly s novými technologiemi, dosáhly nových úspěchů, všechen tento odkaz, který se nashromáždil v minulosti, pro nás dnes představuje zdroj, který využíváme. Často si to ani neuvědomuje, nepřemýšlíme o tom,“ upozornil Furedi na to, že historie je něčím, co je na pozadí celé naší existence.

Následně se začal věnovat otázce jazyka. I jazyk je nástroj, který nám byl věnován dávno v minulosti. „Dnes bereme jazyk jako samozřejmost, ale zapomínáme, že stejně naše historie, i náš jazyk dnes čelí útoku,“ upozornil. Posluchačům v sále, ve kterém se nacházelo opravdu pestré národnostní a jazykové zastoupení, nabídl tři hlavní příklady. „Zcela jistě v případě angličtiny, němčiny a francouzštiny dochází k systematickému pokusu zbavit občany jejich tradičních slov a vnutit jim jazyk, který v žádném případě neodpovídá tomu, odkud pocházejí,“ varoval.

Profesor Furedi zmínil, že jednou z důležitých lekcí, které si neseme z dvacátého století, je skutečnost, že pokud je národu sebrán jazyk a je nahrazen jiným, nebo se změní jeho výrazové prostředky, lze tím kontrolovat i způsob, jak o sobě tento národ přemýšlí. „Pokud se jim podaří získat kontrolu nad naším jazykem, budou tak akorát připraveni kontrolovat i to, jak přemýšlíme,“ podtrhl důležitost jazyka v právě probíhajícím konfliktu o historii. Furedi označil moderní snahy měnit zaběhnutý jazyk a slovník za „pokus o kolonizaci našich vnitřních životů“ a uvedl, že právě ony pro něj představovaly hlavní motiv k napsání knihy The War Against the Past: Fighting for our history.

Furedi zmínil, že minulost nám také nabízí významovou pavučinu pro pochopení naší existence. Zdůraznil důležitost smyslu bytí: „Kdykoli se ocitnete v nesnázích, kdykoli si nejste jisti, jaký další krok byste měli učinit, a kdykoli si položíte otázku ‚co to znamená?‘, už ta otázka vám napovídá, že řešíte existenciální problém. Způsob, jakým tuto otázku ‚co to znamená?‘ vyřešíte, spočívá v tom, že využijete všechny tyto zdroje, které jsou k dispozici.“

„Chtěl bych zdůraznit, že minulost nám poskytuje morální a intelektuální zdroje, díky nimž můžeme pochopit smysl naší existence. Poskytuje nám vodítko a jasnost. A právě proto, že minulost autorizuje velkou část našeho chování, a to jak individuálního, tak kolektivního, je důvodem, proč je dnes systematicky napadána,“ vysvětlil.

Popsal také způsob takového jednání a motivaci, která k němu některé aktivisty může vést: „Je to výzva zpochybnit vše, čeho bylo v civilizaci dosaženo, zejména v západní civilizaci, a nějakým způsobem to zbavit smyslu, vyprázdnit to, aby to už nesloužilo jako zdroj autority.“

Profesor Furedi zmínil, že na jedné straně v této situaci jsou velikáni jako Cicero a celá křesťansko-židovská tradice, která vzhlížela k minulosti jako ke zdroji poučení a chápala, že stojíme na ramenou obrů a naše znalosti jsou výsledkem toho, co se odehrálo dříve, a na druhé straně jsou ti, kteří tvrdí, že z minulosti se nelze nijak poučit. „Na jedné straně máme úvahu, že historie slouží jako návod pro mladé generace, na druhé straně kromě odmítnutí této teze také to, že chtějí dát historii lekci,“ dodal a popsal, že tito aktivisté chápou historii coby jakousi kolonií, kterou lze osídlit a že k takovému posunu nyní dochází vůbec poprvé v historii.

„V podstatě vezmou někoho jako Aristotela nebo jiného velikána a chtějí mu dát lekci, jako by dotyčný autor nevěděl tolik, co tenhle woke kulturní válečník,“ zamyslel se Furedi dopodrobna nad počínáním woke aktivistů. Podle něj toho dosahují neustálým vydáváním různých varování. Uvedl příklad: „Kdybyste to náhodou nevěděli, tak Aristoteles byl rasista a Immanuel Kant měl hromadu osobních problémů.“ Podle Furediho je tak děje v takové míře, že této kritice neunikne prakticky žádná významná historická postava.

Jako velmi čerstvý příklad Frank Furedi zmínil svůj několik dnů starý hovor s novinářem z deníku The Daily Mail. Ten Furediho upozornil, že Univerzita v Nottinghamu se před několika dny rozhodla umístit varování, tzv. „trigger warning“ ohledně „křesťanských výrazů“ do Canterburských povídek básníka Geoffreyho Chaucera. Problém spočívá především v tom, že Chaucer je 624 let po smrti a Canterburské povídky patří k základním kamenům britské literatury a britské kultury vůbec. Inspiraci v Chaucerovi čerpal i William Shakespeare – jeho díla jsou zase podle některých lidí rasistická a homofobní. Furedi zmiňuje, že tito lidé Chaucera neposuzují podle jeho literárních zásluh, ale spíše řeší, co by Chaucer dnes říkal na proces dekolonizace nebo emancipace transgender lidí.

Podobné pokusy woke davu Furedi označuje za tzv. „archeologii stížností“, tedy proces, kdy aspirující stěžovatel vykope něco z dávné minulosti, na co by si mohl stěžovat. Mladí woke archeologové-stěžovatelé podle něj pracují zhruba takto: „Zoufale hledáte něco, co vás urazí, a protože vás to uráží, dává vám to jakési oprávnění požadovat odškodnění.“

U popisu mladé generace Furedi ještě chvíli zůstal. Jako jednu ze svých největších obav zmínil právě strach o tuto skupinu lidí. V jeho očích jsou dnes mladí lidé v západním světě příliš křehcí, zmatení a procházejí krizí identity, když si nejsou jisti ani tím, jaký mají gender. „Velmi to souvisí s tím, že byli odtrženi od minulosti své komunity. Je to téměř, jako by byli kulturně vyděděni,“ popsal.

Před publikum vzápětí položil další problém. Co se stane ve chvíli, když se malé děti v hodinách sexuální výchovy dozvědí: „Maruško, je ti pět nebo šest let, nejspíš víš mnohem lépe než tví rodiče, jestli jsi chlapec nebo dívka, co cítíš v sexuální oblasti. Tvoje matka a otec jsou ze zcela jiné doby. Nevědí nic o nejmodernějších způsobech bytí.“ „Co se pak stane s nejintimnějším vztahem mezi dítětem a matkou?“ zeptal se.

Po zhruba půlhodinové energické přednášce se 77letý profesor sociologie rozloučil se zaplněnou knihovnou Solvay slovy: „Recenze říkají, že knihu napsal rozzlobený člověk a k tomu mohu říct jen to, že mají pravdu, jsem velmi rozzlobený – pokud prohrajeme bitvu o naši historii, prohrajeme i svou budoucnost, ve hře je opravdu hodně, děkuji vám.“