Velikonoční zamyšlení aneb jak je to s hodnotami běžného člověka a prezidenta republiky

Muž, který jednou v životě opravdově miloval ženu a zemi, prožil výjimečné štěstí a je lhostejné, zemře-li potom – to je věta Ernesta Hemingwaye, amerického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu. Proč ji vzpomínám na začátku svého velikonočního zamyšlení? Budu dnes, abych byl pochopen, hodně osobní. Mám tuto zemi rád, mám k ní hluboký vztah a jsem tudíž kdo, řečeno slovy Hemingvaye, prožil v tomto směru hluboké štěstí. Ale i když jsem ročník 1947, chci být zdráv a nadále psát svoje články a sdělovat lidem svůj pohled na tuto zemi, na její politiky, na venkov a zemědělství.

Naše země je opravdu krásná, má velkou historii, po staletí trpěla pod jařmem cizích mocností a mám za to, že je třeba, aby nová generace to věděla, aby k tomu byla vedena. Stejně jako jsem byl veden já svými rodiči, zejména svým otcem, obyčejným sedlákem svázaným s půdou, přírodou a venkovem a jeho skutečnými hodnotami, našimi hodnotami. Například takovými, jaké ve svých dílech vyznával profesor Arnošt Inocenc Bláha, představitel slavné brněnské meziválečné sociologické školy, vrstevník T. G. Masaryka. Za základ brala Bláhova škola venkov, půdu a vztah k vlasti.

Ale k věci. Když mně bylo 7 roků, tak mě můj táta vzal, posadil u nás na vlak do Prahy, kde nás čekal nejstarší bratr Miroslav. Následovala cesta na Pražský hrad, kde nás bratr zavedl do Chrámu svatého Víta a do podzemní hrobky českých králů. Ten obrázek mně nikdy nevymizí z paměti. Před vámi jsou sarkofágy Karla IV., Václava IV., Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II.