Připomenutím pořadu  90´ ČT24 ze závěru minulého týdne, který byl věnován pětaosmdesátinám režiséra Miloše Formana, začíná Petr Žantovský pravidelný přehled mediálních zajímavostí. „V tomto pořadu jsem zaznamenal několik typických problematických rysů publicistiky České televize. A to především totální nepřipravenost, nejistotu a řekl bych až trapný amatérismus či neprofesionalitu zejména hlavního moderátora, který kladl tak zoufale hloupé otázky, až si z toho jeho hosté – pan Hába z Národního filmového archívu a pan Lukeš jako filmový kritik – tu a tam viditelně zoufali,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.

Nemůže přitom nezmínit otázku, kdy se moderátor hostů ptal, co měl ještě Miloš Forman natočit, co by mu poradili, čemu se měl umělecky věnovat. „To je otázka, kterou by položil asi tak začínající kandrdas, redaktor okresního deníku, místnímu fotbalovému trenérovi, kdyby se ho ptal: ‚A do kterého koutu té branky se měl Franta Jouza v neděli při tom našem mistráku trefit, co myslíte?‘ Tak to je asi na téhle profesionální úrovni. Celá ta devadesátka byla plná naprostých nesmyslů, moderátor zcela zjevně vůbec nevěděl, o čem mluví. Například prohlásil, že projekt Dobře placená procházka, což býval, jak víme, v šedesátých letech televizní film a potom o mnoho let později v Národním divadle představení, které bylo také natočeno na televizní záznam, byl velkolepý,“ poznamenává mediální odborník.

Moderátor ČT silně kulhal za svými hosty

Podle něj může říct něco takového jenom člověk, který o tom neví vůbec nic. „Ani o tom originále z šedesátých let, ani o provedení v Národním divadle. To opravdu není velkolepé dílo, to je komorní, docela příjemný, sympatický příběh, takový trošku patafyzický, plný písniček Suchého a Šlitra, to opravdu nemá s velkolepostí nic společného. Velkolepý byl Amadeus, ale rozhodně ne Dobře placená procházka. A tvrdit, že na tohle představení stály v Národním divadle zástupy a že bylo pořád vyprodáno a že se dlouho hrálo před vyprodaným hledištěm, není pravda. Stačí se podívat do statistik návštěvnosti. To je velmi úzce specifické dílo, které zaslouží obdiv ve svém historickém kontextu, ale určitě není ani velkolepé, ani nebylo nejúspěšnější v historii Národního divadla. Tím chci říct jen, že pan moderátor tentokrát opravdu velice silně kulhal za všemi svými hosty,“ vysvětluje Petr Žantovský.

Zaujal ho rozhovor s režisérem Petrem Zelenkou, který na hloupé moderátorovy otázky neodpovídal a říkal si to svoje. „Říkal to chytře, s nadhledem a s obrovským respektem, a to byl typický úkaz, jaký se občas České televizi stává, že prostě host toho moderátora přehraje asi tak deset ku nule. To byl přesně tenhle případ,“ připomíná mediální analytik, jehož zaujala ještě jedna sekvence. „Protože mě zrovna Formanovo dílo velmi zajímá, tak jsem si to odkoukal celé. Byl jsem tak nucen zhlédnout nekonečný monolog jakési redaktorky Bednářové z Reflexu, která ve svém vyjadřování působila jako člověk, který byl Formanovi po celý život nejblíže. Všechno o něm ví, vynáší naprosto apodiktické soudy a je opravdu velice familiární,“ popisuje Petr Žantovský s tím, že jde o nemoc českých – hlavně kulturních – redaktorek, že jsou s každým hned kamarádky a všechny mají jako zářezy na pažbě.

Familiární redaktorka připomněla vtip o Leninovi

„To je velmi trapné a takové typicky české. Nesouvisí to s paní Bednářovou, to je obecný rys mnoha jejích kolegyň a táhne se to napříč režimy. Já si to pamatuji ještě z osmdesátých let, kdy stejnou nemocí trpěly různé kulturní redaktorky, z nichž některé dodnes fungují, ale nebudu je jmenovat. Připomíná mi to vtip z dob komunismu. V roce 1920 jde kolem vody Kuzma Kuzmič, spatří tam Vladimíra Iljiče Lenina a říká mu: ‚Tak co, Vladimíre Iljiči, berou, berou?‘ Lenin se sotva otočí a řekne: ‚Táhni do...‘ O rok později jde Kuzma Kuzmič opět kolem vody, zase tam na stejném místě vidí Lenina a říká: ‚Tak co, Vladimíre Iljiči, berou, berou?‘ Stejná odpověď: ‚Táhni do...‘ Takhle se to opakuje každý rok až do roku 1924, kdy Lenin umírá. A téhož roku před Vánocemi vychází v největším státním nakladatelství kniha Kuzmy Kuzmiče Mé hovory s Leninem. Tak ten starý vtip mi připomněl ten nekonečný monolog redaktorky,“ přiznává mediální odborník.