Poté, co hlava státu z volebního štábu a oslav odjela, došlo k incidentu. Milanu Rokytkovi, jenž se považuje za novináře, se udělalo nevolno. Pravděpodobně z alkoholu. Po incidentu pak tvrdil, že nešlo o opilost, ale o to, že jej chtěli otrávit nájemní mediální vrazi. Ostatní přítomní novináři to začali natáčet a Jan Šolta a Karel Slezák je napadli. 

„Pan Šolta mi skřípl ruku,“ poznamenala reportérka Seznam Zprávy Pavlína Kosová, jež byla jednou z napadených.  

Organizace Repotéři bez hranic sídlící v Paříži incident ostře odsoudila. Po prezidentově týmu pak požaduje, aby se veřejně omluvil. Potyčky se dostaly i do irského tisku či do slovenských médií. „Českou žurnalistiku nečekají růžové časy,“ uváděla. Celou kauzu v současné době vyšetřuje policie jako výtržnictví. 

Celý pořad Newsroom ČT24 najdete ZDE.

Hradní mluvčí Jiří Ovčáček se od celé věci distancuje s tím, že on ani pan prezident již v dané chvíli nebyli přítomni. „Nabídl jsem novinářům přátelské posezení u kávy jako omluvu,“ poznamenal Ovčáček. 

Karel Slezák se za incident již omluvil, Jan Šolta nikoliv. „Reakce byla nepřiměřená, měl jsem je vyhodit z okna,“ měl pouze říci Šolta. 

Celý incident také otevřel otázku, zda je etické natáčet člověka, který má nějaký handicap. Kosová se hájí, že jde o práci v terénu, kdy redakce vidí, že se něco děje, a zcela logicky vykonává svou práci. „Je pak na editorovi, zda to použije,“ řekla.

Karel Slezák pracoval jako externista pro Pražský zpravodaj. „Byl trojnásobným poradcem na federálním ministerstvu financí,“ říká k jeho osobě novinář Jaroslav Kmenta. Jan Šolta je podle všeho podporovatelem Miloše Zemana, jenž je v důchodu. Dříve měl učit na vysoké škole ekonomii. O Milanu Rokytkovi pak přinesla rozsáhlejší reportáž ČT24 ve svém pořadu Nory Fridrichové 168 hodin, kde mimo jiné i uvedla, že Rokytka je stále členem KSČM. 

Pořad 168 hodin najdete ZDE.

Šolta o tom, co se vlastně stalo před týdnem v pražském Top Hotelu, napsal rozsáhlejší pojednání pro ParlamentníListy.cz, které přinášíme v nekráceném znění.

Celé vyjádření Jana Šolty: 

CO SE VLASTNĚ STALO  PŘED TÝDNEM V PRAŽSKÉM TOPHOTELU?

Před týdnem, již po vyhlášení výsledků prezidentských voleb, došlo v modrém salónku TOPhotelu v Praze, kde slavili sympatizanti vítězného kandidáta k velice  nepěkné a odsouzeníhodné události. Dávno po skončení tiskové konference a odchodu pana prezidenta a jeho štábu (cca 15 členů) z prostoru novinářů, zkolaboval  v modrém salónku – kam prezident ani nikdo z jeho štábu vůbec nevstoupil - jeden z novinářů, který tam, ač nezván a přes výslovný zákaz, pronikl z vedlejšího žlutého  prostoru vyhraženého novinářům.

Náhodou jsem se vyskytoval nedaleko, proto jsem se postiženému novináři  okamžitě  snažil poskytnout první pomoc. Jako každý slušný občan jsem si vědom morální i zákonné povinnosti poskytnout osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví, bezprostřední pomoc. Držel jsem bezvládné a nereagující tělo novináře M. Rokytky  v náruči  a zajišťoval jsem především, aby se  nezadusil; zejména jsem se obával, zda nedostal infarkt – tuto eventualitu nebylo možno bez odborného posouzení předem vyloučit.

Byl  jsem přesvědčen, že k této pomoci kolegovi  se chystají i přispěchavší novináři z vedlejší místnosti, když začali urychleně  odstraňovat přehrazující stěnu.  Bohužel, tomu tak nebylo.

Jejich prioritním  a výhradním  zájmem bylo dokumentovat tuto nečekanou událost a později ji výhodně  zpeněžit! Nikdo z nich mi nepomohl. Opakovaně jsem tyto novináře žádal o pomoc, prosil jsem také, aby  alespoň urychleně  zavolali lékařskou záchrannou službu. Věřil jsem, že tak učinili;  záchranka se však  nedostavovala, zavolal jsem ji proto po cca 10 minutách ještě sám znovu. Na její centrále jsem s překvapením zjistil, že dosud nikdo z přítomných záchranku do TOPhotelu nevolal! Za neustálého natáčení jsem pokračoval v poskytování pomoci nadále sám.

Jako blesk se mi náhle vynořila vzpomínka na tragickou událost před lety, kdy  po hodině marného oživování – včetně dýchání z úst do úst - zemřel přímo v mé náručí neznámý cizinec!  Lékař  byl totiž přivolán opožděně; okolo stojící oblečení čumilové, než aby  doběhli zatelefonovat  do blízké vesnice (mobily tehdy nebyly), raději dychtivě pořizovali lechtivé snímky  krásné nahé studentky  jakoby líbající ( fakticky však umělé dýchání dávající) umírajícího ztepilého  muže! Pouze vinou neochoty těchto paparazziů, jak potvrdil lékař,  umřel před očima přítomné manželky a pěti dětí člověk! Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na tehdejší strašlivou bezmoc a současně obrovskou naštvanost a vztek, který mnou lomcoval.

 Stejný pocit do mne vjel  nyní a ještě více se umocnil, když po příchodu záchranářů se  zběsilost tzv. novinářů zaznamenat co nejlukrativnější záběry, ještě více vystupňovala. Slétli se  jako krvelační supi, aby ulovili nejsenzačnější snímky, pomoc postiženému kolegovi je vůbec nezajímala.. Navíc tato individua překážela záchranářům v jejich práci. Zdravotníci  nás  proto požádali o okamžité vyklizení prostoru, v čemž jsme jim vyhověli – navíc neměli novináři v tomto  modrém prostoru co dělat, stejně  se tam pobývali nikým nezváni a bez povolení,  pouze  se zde bez placení občerstvovali cizím  jídlem a pitím, které si uhradili sympatizanti.

 S odstupem času uznávám, že moje způsoby nebyly vždy  zcela adekvátní nastalé krizové situaci a proto se omlouvám  všem slušným novinářům, zejména těm, kteří  bez váhání uposlechli našich proseb a výzev k okamžitému opuštění modrého salónku! Omluva patří také  těm, kterých jsem se nechtěně  a neúmyslně  nějak dotkl.

 Na druhé straně nevím, nakolik bylo těžké morální selhání a následující převážně provokativní chování některých  novinářů přítomných v modrém salónku, kteří na naši žádost nereagovali,   v souladu s etickým kodexem Syndikátu českých novinářů. Snažili jsme se jim zpočátku klidně vysvětlit, že je jejich chování vrcholně neetické a  rezolutně jsme požadovali jejich odchod z modrého salónku; vysmívali se nám a  neuposlechli, naopak neustále rozbíjeli oddělující stěnu, ohrožovali nás přístroji apod. Docházelo k nežádoucím  střetům, v jednom případě  došlo mezi dvěma novináři i k malému fyzickému konfliktu – celkem v něm padly asi tři rány.

Ostatní   sympatizanti (většinou ve vyšším důchodovém věku)  nacházející se v modrém salónku se do zmíněného dění   vůbec  nezapojili, navíc byli vůči výrazně mladším novinářům v početní menšině. K žádným otevřeným politickým sporům v tomto prostoru tedy nedošlo!  Odmítám proto pochybné  snahy  o dodatečnou politizaci kauzy tzv. „incidentu ve štábu prezidenta republiky a útoku jeho ochranky na novináře“ a její zneužívání k nejasným politickým cílům. Pravděpodobně se jedná o sofistikované účelové  manipulace ze strany mainstreamových médií s pro mne nejasným záměrem.

Omlouvám se tedy  novinářské obci, které jsem však  dotyčné expresivní verbální výroky, úporně nyní  znovu a znovu opakovaně  rozšiřované některými masmédii, vůbec neadresoval! Byly  totiž viditelně  určeny  konkrétním natáčejícím osobám v modrém salónku,  jež  sobecky odmítly poskytnout nezbytnou pomoc postiženému kolegovi! Těmito konkrétními jedinci, pro něž je honba za senzací přednější než pomoc při záchraně života kolegy, dosud  hluboce pohrdám, tak, jako oni samotní povýšenecky  pohrdají lidskými životy.

Dosud nevysvětlenou záhadou zůstává  podezřelý fakt, že do dnešního dne se v žádných médiích neobjevily klíčové záběry od doby pádu novináře Rokytky na stupínek a po samotný příchod zéchranářů do modrého salónku!

Tento důležitý časový úsek byl přitom novináři průběžně pilně dokumentován, a to i přes moje verbální protesty! Že by snad byly tyto klíčové záběry náhle – na čísi  pokyn kohosi zhora – ve všech kamerách a mobilech natáčejících  novinářů  jednotně smazány či vystřiženy? Tento dosud nikde nezveřejněný úsek přitom skrývá prapůvodní příčinu celého pozdějšího sporu  s některými bezohlednými novináři. Dokud nebude  celý  a nesestřižený zveřejněn, nepůjdu do žádné předtočené debaty v médiích; nevěřím jim, že by mé event. vystoupení  v nich opět  následně tendenčně  neupravily.

V posledních dnech cítím, že jsem proti své vůli vtahován do  přípravy neznámého velkého konfliktu, kde hraju roli sice jen  drobného kamínku, který však právě proto musí být exemplárně zcela zničen. Po probíhající dehonestaci mám být znemožněn společensky a  zruinován finančně; pomalu se začínám obávat i o svůj život! Dokonce i případní podporovatelé jsou už  předem varováni před spoluprací se mnou!

Jan  Šolta