Höschlová v rozhovoru pro Radiožurnál popisuje misi Lékařů bez hranic na Ukrajině, která se prý zcela vymykala tomu, na co byla zvyklá z jiných válečných zón. „Když válka začala, samozřejmě jsem si okamžitě představila, že se tam odehrává to, co jsem zažila na předchozích misích. V tu chvíli jsem si představila, že naskočím do stejného zátahu urgentní traumatologie. V Afghánistánu nebo Jemenu jsme přijímali desítky těžce raněných prakticky čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu ve velice náročných podmínkách,“ říká Höschlová, že situace na Ukrajině byla zcela jiná.

V prvních dnech mise se podle ní téměř nic nedělo a lékaři byli instruováni, že mají vyčkat, protože zraněných, zejména vojáků, není tolik, aby se o ně tamní systém nedokázal postarat. „Postupně pak Lékaři bez hranic začali přizpůsobovat svou činnost situaci a začali působit v místech, kde se koncentrovali přemístění obyvatelé. Tady v Evropě mluvíme o více než třech milionech lidí, kteří utekli za hranice, musíme si ale uvědomit, že v rámci Ukrajiny je to mnohonásobně víc. Tam vznikají místa, kde je třeba především všeobecná lékařská péče,“ popisuje Höschlová, že místo urgentních příjmů začali Lékaři bez hranic pořádat školení a výcviky v ukrajinských nemocnicích.

• ONLINE: Válka na Ukrajině

„Já jsem byla povolaná asi čtrnáct dní po začátku konfliktu, abych se zapojila do školení personálu místních nemocnic v hromadném příjmu zraněných. Všichni mi potvrdili, že místní nemocnice potřebují především podporu materiální a lékovou, nikoli personální. To znamená, že se nedostali do situace přetlaku zraněných. Vysvětluji si to tím, že naštěstí funguje velice dobře evakuační systém,“ uvádí lékařka.

Byla prý sama velmi překvapena, v jak dobrém stavu se ukrajinské zdravotnictví nachází. „To bylo moje obrovské překvapení a trochu jsem se i zastyděla za svůj despekt k ukrajinskému zdravotnictví. Měla jsem o něm nevalné mínění a to, co jsem viděla třeba ve Lvově, bylo srovnatelné s nemocnicemi v České republice. Určitě jsou tam ale rozdíly mezi východem a západem země,“ popisuje Höschlová.

Tamní zdravotní systém podle ní dokáže i operativně reagovat na vývoj situace. „Například v Kyjevě údajně zůstalo 30 % obyvatel a většina žen, rodiček a dětí odešla. A tak se pediatrie a porodnice transformovaly na traumacentra. Personál tam vyčkává na přísun zraněných,“ říká uznale lékařka a chválí i místní humanitární organizace, které zvládají péči o starší a hendikepované lidi v zasažených oblastech.

Höschlová spolupracovala s lékaři ze všech částí Ukrajiny včetně Donbasu, kteří měli příbuzné v Rusku. „Zajímalo mě, jestli jsou s nimi v kontaktu, jak to tam nahlížejí. Vesměs říkali, že bavit se o politické situaci je tabu už mnoho let. Říkali, že jsou to jejich příbuzní, ale o válce se s nimi nebaví, jen se občas zeptají, zda jsou v pořádku, protože vědí, že probíhají nějaké boje. Sice tedy vnímají, že se tam něco děje, ale vůbec nedohlížejí, že miliony lidí jsou nuceny uprchnout z domovů,“ diví se Höschlová.

Jeden z jejích kolegů situaci vysvětlil pomocí přirovnání. „Tady to může skončit, až když lednička vyhraje nad televizí. Rusové se dívají na televizi a tam jim vyprávějí, že se dějí správné věci, že se na Ukrajině osvobozuje ruské obyvatelstvo a že tato speciální operace je pro dobro lidu. A oni si nechtějí klást otázky. Když jim pošleme fotku, že máme rozbitý panelák, vůbec nad tím nechtějí přemýšlet. Až se ale podívají do ledničky a tam přestanou nacházet potraviny, které jsou zvyklí si kupovat, tak se teprve začnou ptát, co se to děje,“ měl uvést jeden z ukrajinských lékařů o tom, že Rusové zcela podléhají televizní propagandě.