Sametovou revoluci z listopadu 1989 označil za svazácký podnik a podnik „komunistického režimu“. Charta 77 podle něj neměla s touto akcí mnoho společného. Kromě pár lidí, které Schneider popsal jako „kavárenské chartisty“. Schneider je toho názoru, že komunistický režim v jednu chvíli uhnul a tihle chartisté se dostali k moci jako někdo, kdo už nestačil zastavit. „Vpadli do toho naprosto nepřipravení. Byli připravení akorát těma řečma.“

Chartisté podle něj nevěděli, jak fungují mechanismy moci. „Nechali jsme se tam vlákat a ty věci podstatný se odehrávaly jinde,“ popsal svůj pohled na tehdejší situaci s tím, že on byl před revolucí železničním dělníkem, o fungování úřadů vlastně nevěděl nic a prý vlastně musí dát za pravdu lidem, kteří se kvůli tomu chartistům smáli. A komunisté si nad vším vládnutím umyli ruce, že teď už to není problém jejich, nýbrž problém chartistů.

„Co se týče těch studentů, tak je celkem komický, když jsou v popředí takoví lidé jako Pavel Žáček (dnes poslanec za ODS – pozn. red.), … který na výslechu na Státní bezpečnosti, když zjistil, že nemají poslední číslo studentského časopisu, jehož byl šéfredaktorem, tak se nabídl, že jim to číslo přinese. A ten slib splnil. … A takoví lidé, kteří něco někam donášejí, tak jsou donašeči,“ pravil Schneider. „A takoví lidé jsou dneska jako symbolem těch listopadových událostí. Čili ono je to všechno trochu jinak,“ naznačil Schneider.

Odvolal se dokonce na prezidenta Petra Pavla, jenž měl podle něj říct, že význam 17. listopadu nesmíme přeceňovat. „Možná to myslel trošku jinak, ale v této prosté interpretaci s ním souhlasím,“ nechal se slyšet host Radima Panenky s tím, že by bylo dobré, aby se ze 17. listopadu přestal dělat mýtus.

Jan Schneider v této souvislosti připomínal boj T. G. Masaryka a jeho boj proti padělaným rukopisům. Masaryk v 19. století hlasitě brojil proti tomu, aby české národní uvědomění stálo na lživých mýtech. V tomto smyslu můžeme podle Schneidera na Masaryka navazovat i dnes.

„Rok 1989 pokládám za dlouhou řadu pokusů, jak dostat lidi do ulic, aby byla záminka ke změně režimu,“ rozváděl dál své úvahy analytik.

Třicet pět let poté se mu zdá, že „současnost se podobá tomu bývalému režimu čím dál tím víc. Najednou si člověk připadá jako v normalizaci. Já jsem zažil tu normalizaci, kdy se lidé stranili těch černých ovcí a začali přecházet na druhý chodník. Lidé přestávali být zváni do médií. … Dnes ta rétorika je stejná. Je to prostě ochrana světového míru a demokracie a nesmí být připuštěni ti, kteří nám to kazí. Prostě je nebudeme zvát. Bylo to vidět i kolem toho covidu,“ upozorňoval Schneider s tím, že u tehdejších dezinformátorů se ukazuje, že měli pravdu.

„Já to vidím sám na sobě, jak se ten mediální prostor zužuje, pánbůh zaplať za internetová média, jako jste vy, ocenil server ParlamentníListy.cz. Kdyby nebylo takovýchto serverů, tak by prý Schneider skončil u psacího stroje, podobně jako tomu bylo za časů komunistické normalizace.

Pár slovy se vrátil k samotné chartě, jejíž základní požadavek považuje za aktuální i dnes. „Aby stát dodržoval své vlastní zákony. Proto jsem to podepsal.“ A už tehdy prý slýchal od profesora Milana Machovce, že svoboda nemůže existovat bez rizika a odpovědnosti.

Současně se domnívá, že by lidé měli stát nohama na zemi.

Jenže dnes je to podle Schneidera tak, že lidé mají potřebu se něčeho bát. V tomto rozpoložení prý dnešní společnosti pomáhají i katastrofické hollywoodské filmy. Případně strach ze změny klimatu. „Ale skutečné tvrdé analýzy, čeho jest se obávat, ve veřejném prostoru nejsou připuštěny,“ konstatoval Schneider.