Zda se přístup k UNICEFu a pomoci postiženým zemím v ČR zlepšuje, nebo zhoršuje, nedokáže Pavla Gomba říct. „Když se podívám na to, kolik má UNICEF v České republice příznivců, kolik toho tady získáme, tak se to vlastně zvyšuje. Když se podíváte na naše rozpočty, tak jsou to opravdu úctyhodné částky. A někdy jsou to i dojemné vzkazy nebo maily, které lidi píší.“ A vyprávěla o holčičce, jejíž rodiče se rozhodli jejím jménem přispívat do fondu 100Kč. „Aby až dospěje, tak aby věděla, že zachránila tisíc dětí,“ popsala gesto lidskosti šéfka českého UNICEFu.

Ale prý musí ve spojitosti s tím, jak je společnost rozjitřená, čelit negativním, někdy až nenávistným reakcím. „Najednou se neziskovky staly veřejnými nepřáteli. To je jeden z těch posunů, takže musíme mnohem víc vysvětlovat a na některé otázky se snažíme odpovědět ještě dřív, než se lidé zeptají.“ Najdou se prý i tací, kteří jí píší, že si přejí, aby lidé v Africe vymřeli, tvrdí, že lidé jsou přemnožení a že to vyřeší jaderná válka či epidemie. „To je strašně naivní představa,“ myslí si Pavla Gomba. „Představa, že polovina lidstva vymře na nemoci, epidemie, na války a nás se to nijak nedotkne, je prostě nereálná.“ Prý se to i těmto lidem snaží vysvětlit. „To, co je asi nejvíce překvapivé, v čem taky je posun v té společnosti, je, že kdysi tyto názory taky chodily, ale většinou se lidi nepodepsali. Ale teď se lidi podepisují a dávají svoje reálné kontakty, oni jsou prostě na tenhle názor, že je třeba nechat všechny děti umřít, vlastně hrdí. A to je novinka, s tím se setkáváme v posledních dvou třech letech,“ prozradila ředitelka UNICEFu v ČR. Podle ní za tím stojí strach, že se na nás valí nějaká velká hrůza. „Z toho strachu mám strach,“ říká. Není to podle ní jen otázkou Česka, prohlásila, že „epidemie strachu“ se rozšířila po celé Evropě.

Jako pozitivní příklad dává Rwandu, která podle jejích zkušeností dosáhla ohromného zlepšení, nicméně v Čechách je stále známá kvůli genocidě. K památníku se nyní jezdí podívat středoškoláci a podle Gomby je to pro ně už dějepis jako pro české školáky sametová revoluce. To pro ni představuje naději, že i z největšího marasmu lze vybřednout. Ale dodává, že genocida ve Rwandě nevznikla náhodou, ale že i tam v místních lidech vyvolávali strach politici.