„Ti, kteří tady mají práci nebo chodí do škol, asi k vám nepojedou. Podívej se do autobusů, kdo k vám jezdí.“ To jsem viděl a zažil, protože jsem jednou z mnoha přímých autobusových linek do Bulharska cestoval. Hodně prý pomohl zákaz požívání alkoholu na veřejnosti. Když chceš, navštiv kavárničku nebo předzahrádku, ale nechlastej jen tak na ulici.

Pořádek začíná i končí čistotou

Přísnost, až nedemokratičnost? Nu, nevím. Plzeň zakázat popíjení na veřejnosti nechce, prý jsme městem piva. Já bych si to odpustil, ostatně, dvanáctičku jistě problematické osoby nepijou – spíše krabičáky a „čůča“.

Pořádek je možná i proto, že město Plovdiv s téměř 350.000 obyvateli je letos Evropským hlavním městem kultury. A radní, ti bývalí i ti noví (proběhly zde komunální volby) sem chtějí přitáhnout cizince. Nejen do onoho už za RVHP známého výstaviště, nebo do starého města či do římského amfiteátru, ale prostě do města. Které je mimochodem překvapivě čisté a uklizené. Majitelé domků i obchůdků pečlivě zametají každé spadané listí a na chodnících, které by sice mnohde potřebovaly opravit, zvláště v nepříliš frekventovaných uličkách, nenajdete zahozené papíry, natož nějaké to „psí enóno“, což ve srovnání s rodnou Plzní je prostě nesrovnatelné. Tam, i přes pytlíčky pro exkrementy (které se sbírají hlavně v trávě a v parcích), je na ulicích opravdu nebezpečno. A teď nemyslím jen to uklouznutí…

Turek není nepřítel

Také se s překvapením dívám na četné autobusové spoje, které z Plovdivu vyjíždějí nejen do Řecka, ale hlavně do Turecka – Istanbul nebo Izmir nejsou až tak moc vzdáleny... a tureckých linek do „Bulgaristánu“, jak se píše nejen v tureckých průvodcích, jsou přehršle.

Což je opět velká změna. Ještě před pár lety poněkud nepříjemné soužití – a to se vzhledem k historickým konotacím nemůžeme ze strany Bulharů divit – o turecké památky se nikdo moc nestaral a Turek byl vlastně nepřítel. Dnes v plovdivské oblasti žije téměř sedm procent Turků, kteří předstihli cikány, nebo korektně nazývané Romy, kterých je jen kolem pěti procent zdejší populace. Oboustranný obchod s Tureckem funguje. Do regionu i do celé země míří mladí i starší, rodiny s dětmi a rozhodně se o nich nedá říci, že by ve své vlasti nějak strádali. Naopak, užívají si plnými doušky nebývalého ekonomického růstu Turecka. Střední třída se tam má jak nikdy předtím, a od toho se i odvíjí jejich podpora stávajícímu prezidentu Erdoganovi a jeho straně.

Zažil jsem, jak rodina – matka s dvěma chlapci a jejich babička (ta v obligátním černém šatě a v šátku) – odpočívala po cestě autobusem na zdejším nádraží. Dojedli vařenou kukuřici a matka poslala tak pětiletého klučíka, aby její zbytky odnesl do odpadkového koše. Starší klučina, teenager, si zase koupil nějaké křupky či brambůrky, a hned poté, co otevřel pytlík, nesl první sousto „staré matce“. Tak jsem marně zavzpomínal, jestli kdy jsem toto u nás viděl naposledy. Nic takového, už léta, jsem neviděl. Maličkost?

Car a bezpečnost

Na místním výstavišti, které je z dob socialistického společenství, ale jež je opraveno a kde si můžete v parkových úpravách odpočinout na četných lavičkách, byla zrovna zahajována evropská filatelistická výstava. Zúčastnil se jí také bulharský car, dvaaosmdesátiletý Simeon II., kterého lidi doslova milují. Po změně režimu přišel ze Španělska a zapojil se hned do politiky, od roku 2001 do roku 2005 byl 48. premiérem Bulharska. Zájemci o fotografii nebo dokonce o autogram ho mohli doslova umačkat. Organizátoři si jeho účast považovali.

Možná to mnohé překvapí, ale cítil jsem se bezpečněji než v nějakém velkém českém městě. A to jsem za těch pár dní zahlédl jen dvakrát až třikrát projet policejní vůz. Ochranka na autobusovém nádraží byla distingovaná, dobře označená, neměla, tak jako u nás – kolem pasu rozvěšeno všechno možné od pistolí, kasrů, obušků, pout a já nevím čeho všeho ještě. Přesto (nebo právě proto?) měli respekt. Pohled na naše ochránce pořádku je mnohdy značně morbidní a vypadá to, že jdou do první linie mezi divoké býky či že si právě odskočili z filmování Klapzubovy jedenáctky.

Za co se máme stydět

Nu, jistě nepřekvapím tvrzením, že nejhorší a nejostudnější cesta, to je naše česká dálnice Praha – Brno. Maďarské, srbské ani bulharské se nedají srovnat. Vlastně už jen pár kilometrů na srbsko-bulharských hranicích a dostanete se až k Černému moři. Jediná hranice, kde vás zastaví, je Srbsko, protože tam vám většinou dají razítko do pasu. Bulhaři, k mému překvapení, nemusí v této zemi, která není v EU, mít po ruce cestovní pas – mají prostě kartičku pro tranzit nebo příhraniční styk a projedou.

„V Čechách prý nechcete mluvit rusky,“ slýchal jsem snad stokrát. Kdo se kdysi učil ruštinu, je v pohodě, protože přečte nápisy v cyrilici, byť už ve městech je třeba při značení cest také latinka. Ale bulharština není příliš jednoduchá, a tak hledáte podobné jazyky. Rusky zde umí samozřejmě kdekdo. Chytáte se samozřejmě i s němčinou, u mladých s angličtinou, nicméně pro ty, kteří jsou staršího data narození, je stále ruština světovým jazykem. A vzbudil jsem překvapení, že i když Čech, tak hovořím, rozumím a dokonce i čtu. Rusky. Rusko prý považujeme za nepřítele „číslo jedna“. Bulhaři jej mají za partnera, a to nejen díky dodávkám strategických surovin, ale také vírou, pravoslavím.

Zažij si svůj eurokolorit

Samozřejmě, zcela jiné oblasti jsou u černomořského pobřeží, ale tam už není to typické Bulharsko, nebo jsou to jen zbytky, případně pokus o uměleckou kvazikulturu. Kdo chce poznat skutečnou zem, nikoliv pojídáním burgrů v řetězcích rychlého občerstvení, musí trochu mimo tu zglajchšajtovanou, unifikovanou „eurokulturu“.

Další ranou pro překvapeného návštěvníka jistě bude nádherný signál mobilních operátorů. Že u nás vypadává i na páteřních linkách mezi městy (a to je prý pokrytí 99.9 procent!), víme snad všichni. Hartusíme, nadáváme – a platíme. V Bulharsku, stejně jako v Srbsku nebo v Maďarsku, tento problém tak nějak neznají.

S budoucími „posilami“ montoven v Česku jsem se setkal zas až při cestě zpět. Romská partička tam na „plné gule“ hodiny a hodiny, snad až do zavaření mobilního telefonu, hlasitě hovořila se svou rodinou a dětmi a smích i pláč její omladiny jsme si vyslechli všichni – od řidiče až po posledního cestujícího na zadních sedadlech. Po nekonečných hodinách je pak „uzemnili“ jiní Bulhaři, kteří si tedy servítky nebrali – a byl klid. Velmi nezdravě kašlající cestující si pak v Praze vyzvedly pracovní agentury. Těch pár solidně oblečených mladých lidí z Plovdivu a Sofie však bohužel pokračovalo na cestě dál – do Drážďan a Berlína.

Nedostavěný hotelový komplex vedle plovdivského výstaviště. Foto: Václav Fiala