„Tento dopis je příkladem významných změn v české katolické církvi: Podařilo se ukončit dlouholeté ‚kulturní války‘ mezi spíš konzervativním a spíše proreformním (‚profrantiškovským‘) proudem,“ oznamuje Halík s tím, že i on k dopisu Dukovi připojuje svůj podpis.

„Výrazné osobnosti na obou stranách (od biskupů, představených řeholních společností, kněží, akademické sféry, představitelů katolických médií po mnoho dalších aktivních katolických laiků) se sjednotily v jasném postoji: Podpora extremistických politických seskupení typu SPD a Volný blok ze strany lidí, kteří se veřejně hlásí ke katolické církvi a dokonce byli církevními kruhy nominováni do mediálních rad, je věc naprosto nepřijatelná,“ pokračuje Halík.

Původní zdroj ZDE

Církev podle Halíka nemá uzavírat „registrované partnerství“ s žádnou politickou stranou. „Jistě najdeme extrémní názory, obtížně slučitelné s křesťanstvím, u pravicových i levicových stran. Křesťanskou rétoriku zneužívají a vydávají se za ‚obhájce křesťanských hodnot‘ veřejně také dva lidé z bezprostřední blízkosti kardinála Duky, kteří ohlásili kandidaturu za tato seskupení – církevní autorita má povinnost je napomenout a distancovat se od nich,“ dodává Halík.

Smutně podle něj působí nedostatečná odpověď kardinála Duky a zejména jeho neochota setkat se s iniciátory dopisu. Proto alibistickou odpověď kardinála Duky na otevřený dopis vnímá Halík prý jako selhání v jeho pastýřské roli.

„Populistické, nacionalistické, xenofobní (v případě Volného bloku a zejména Dělnické strany otevřeně neonacistické) síly jsou vážným nebezpečím pro svobodný a demokratický vývoj naší země; k nadbíhání masivní ruské propagandě výzvami, aby naše země spáchala politickou a ekonomickou sebevraždu vystoupením z Evropské unie, nelze mlčet,“ zdůrazňuje kněz.

Proto vybízí k tomu, abychom se „pozorně dívali do tváří lidí na mítincích pravicových extremistů a nepodceňovali je“. „Jak jsme viděli na případu prvního českého teroristy, propaganda SPD je schopna potencovat v prostomyslném důchodci sadisticko-psychopatické sklony a kriminální jednání,“ připomíná Halík.

Opakovaně varuje před hybridní válkou. „Podobně jako v případě nástupu nacismu, fašismu a komunismu vzpomínáme s úctou na církevní představitele, kteří včas varovali veřejnost, a stydíme se za ty, kteří s těmito hnutími aktivně či mlčením kolaborovali, nesmíme podcenit hybridní válku, kterou dnes vede Rusko proti integritě Evropy nebo pokusy populistů pod vlajkami křesťanství nastolovat autoritativní režim (‚iliberální demokracie‘) např. v Rusku, Maďarsku a Polsku,“ dodává.

Závěrem se do Duky znovu zostra opřel a vyčetl mu, že mu neprojevil podporu: „Postoje kardinála Duky k mnoha problémům církve a společnosti a vyhýbání se otevřenému dialogu těžce poškozují autoritu církve v naší společnosti. V posledních letech nebyl schopen se mne jako svého kněze zastat proti hrubým útokům svých přátel Václava Klause a Miloše Zemana a nyní ani proti lživému nactiutrhání pana Nerušila. Naopak se k němu dnes hlásí lidé a média, za jejichž podporu bych se styděl,“ dodal závěrem Halík, který věří, že nynější sblížení různých proudů a osobností v církvi bude pokračovat.