Zahraničními hosty panelové diskuse o Ukrajině byli: Jevgenija Bilčenko, profesorka Filozofické fakulty Národní pedagogické univerzity, básnířka, která podporovala Majdan v řadách Pravého sektoru, nyní aktivní kritička ukrajinské vlády – a Ruslan Kocaba, reportér ukrajinské televize, opoziční novinář a činitel, podle Amnesty International vězeň svědomí, který za výzvu bojkotovat mobilizaci dostal trest 3,5 roku a ve vězení strávil 524 dnů.

Pro Kocába fuj, rozhlasáka sklátila politická viróza, zbyl jen Zaorálek

Bezpečnostní expert Jan Schneider, který akci moderoval, v úvodu objasnil důvody absence pozvaného zástupce veřejnoprávního rozhlasu: „Účast na našem jednání slíbil pan Jefim Fištejn, kterého ale chytla nějaká viróza, přestože byl ten den, kdy jej chytla, viděn v Českém rozhlase s tím, že se na něm nijak neprojevovala. Byla to asi nějaká ideologická viróza,“ zavtipkoval za potlesku téměř stovky přítomných Schneider.

„Usilovně jsme oslovovali mnohé lidi – pánové Mitrofanov, Romancov, dokonce někteří, viz pan Kocáb, projevil obavu, aby nebyl spojován se mnou, přestože se známe skoro padesát let. Tím, že jsem proruský a prožil jsem protiruskou pubertu v době, kdy se to moc nenosilo, kdy Kocáb hrál na festivalech politické písně,“ pokračoval dále za smíchu auditoria. „Vyhýbání se konfrontací je atributem protagonistů hybridní války. To jsou ti, co útočí ze zálohy, nejlépe anonymně,“ ukončil své „ántré“ Jan Schneider.

Nakonec „do jámy lvové“ vstoupil bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

Mladá profesorka Bilčenková řekla na úvod: „Budu se v průběhu několika minut snažit zestručnit to, co jsem napsala ve své rozsáhlé doktorské práci. Pořád se za mnou potáhne nějaká stopa účastníka Majdanu a následujících akcí. Nikdy jsem netajila svoji minulost a když jsem zahájila mírové rozhovory v té hybridní válce, tak jsem zdůrazňovala, aby mohla být využita jako jakási mediální páka.“

Mezi evropskou inteligencí podle panelistky slábne zájem o Ukrajinu. A informace o zemi? „Měly by být skutečné zprávy, a ne ty, které jsou vytvářeny takzvanými zpravodajskými kanály. Tyto zprávy neodpovídají evropským hodnotám. Když přicházejí nějaké zprávy, tak jsou jen ve velmi skromném rozměru anebo v nějaké skořápce nebo obalu americké politiky. Vyzývám tedy lidi v Evropě, aby neztráceli trpělivost s partnerským lidem, který byl ochoten umírat za takzvané evropské hodnoty. Místo evropských hodnot jste si pořídili zemi, která je na jednom z posledním míst na světě, pokud jde o svobodu slova. Lidé si mohou odpykat několik let vězení za nějaký výrok. Lidé jsou schopni posílat jeden na druhého udání a může docházet i k zabíjení, jak už se také stalo.“

Třikrát – a konec!

Odkud se vzala taková proměna názorů? Ukrajina si podle Bilčenkové ve své evoluci prošla třemi etapami. „Třetí je závěrečná, odkud již není návratu a po ní se již nic nezmění. První byla nacionálně liberální účast na studentském Majdanu. To byla ukrajinská sametová revoluce, která se ještě ukrývala pod hesly o osobní svobodě. Zažila jsem, jak se jiné síly zmocňují studentských povstání, které vlastně přivedly do vrcholných sfér nynější moc. Když se moci chopili nacionalisté a liberálové, zůstala celá generace mladých lidí, kteří mají pocit, že byli oklamáni. A aby si nějak kompenzovali to zklamání, tak vyrazili do války.“

V první linii

Jako dobrovolnice se vydala na frontu. Navštívila několik měst na frontové linii. „Podařilo se mi navázat přímé kontakty s místními obyvateli, abych si ujasnila, kolik je tam v těch městech ruských dobrovolníků a vojenských instruktorů. Do současné doby nejsou žádné důkazy o přítomnosti pravidelné ruské armády v Donbasu. Ale že tam jsou ruské zbraně a ruští dobrovolníci, s tím se nikdo netají. Víte, že se na té frontové linii bojovníci z obou stran setkávají, mluví spolu a někdy si dokonce spolu vypijí skleničku. Jaký z toho udělat závěr? Že je to válka nejen občanská, ale také bratrovražedná. Před dvěma lety začala moje, abych to tak řekla, disidentská kariéra,“ rozpovídala se ukrajinská profesorka.

„Porovnávali mne se Savčenkovou, ale já bych takové srovnání nedělala. Na rozdíl od ní netrpím rusofobií. Vždyť jsem rusky píšící básnířka na Ukrajině. V roce 2016 mi zavřeli poslední možnost vysílat z ukrajinského portálu. Označila jsem moc, která na Ukrajině vládne, a také jsem rozpracovala její základní příznaky. Nejdůležitější z těch příznaků je reklamní paměť. Začne se nám nutit ideologie několika západních oblastí a je nám předkládána jako celoukrajinská. Jestliže nepokládáte za hrdiny účastníky organizace nezávislosti Ukrajiny, tak to znamená, že jste zrádci. Existuje nejen cenzura shora, prosazovaná mocenskými orgány, ale také horizontální autocenzura. Stanete se předmětem totálního ovládání, v němž každý veřejný výrok nebo vyjádření se může stát cílem pro veřejnou štvanici,“ uvedla.

A pokračovala: „Před několika dny došlo ke dvěma útokům ukrajinských neonacistů na ruské kulturní středisko a velvyslanectví Ruské federace. Policie neposkytla tomu středisku žádnou podporu a odmítla je chránit. Druhý útok byl na divadlo, kde se hrají představení v ruštině. Zdůrazňuji, že jsou to představení pacifistická a nepolitická. Oficiální ‚proevropská‘ propaganda takovým sentimentálním moralizováním retušuje zločiny. Na Ukrajině není volba, není pluralismus. Uctívači neonacismu s příslušnými hákovými kříži vytvářejí pouliční trestná komanda – nebo je to dokonce státní, pomyslně ‚proevropský patriotismus‘, který zamlčuje pravdu, využívá vybičování situace a hledá po celé zemi neviditelného nepřítele... Teď žiju víceméně na cestách mezi Ruskem a Ukrajinou. V Rusku jsem cílem útoků extrémních radikálů za svou minulost – a na Ukrajině za svou současnost,“ posteskla si na závěr svého vstupního bloku.