Čtyři stateční. Tak lze nazvat poslance Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, Boženu Fukovou, Františka Kriegla a Františka Vodsloně. Právě oni a pouze oni hlasovali proti přijetí výše uvedené smlouvy. Právě oni se pak museli rozloučit s výhodami vysokých partajních funkcionářů a čelit následné režimní šikaně. Stalo se před padesáti lety...

Věčnost se sovětskou armádou

„Pro nikoho z nás není bezvýznamný obsah slov článku prvního smlouvy, kde se hovoří o vojsku ‚nacházejícím se‘ v naší republice a termín ‚zůstává na našem území‘. Slova, která navazují na to, co se stalo v noci 21. srpna. Pokládám právě vzhledem k této vazbě za tak mimořádně důležité pro postupné obnovení nezbytné důvěry, aby bylo jednáno o dosažení dohody o úplném odchodu vojsk z naší země,“ řekla ke smlouvě Sekaninová-Čakrtová, která kritizovala fakt, že Národní shromáždění dostalo na projednání dokumentu málo času, a že zde není zahrnuta doba platnosti smlouvy, tedy to, kdy odsud ozbrojení Sověti odejdou. Prostě všechno bylo dopředu nalinkováno a poslanci měli jen srazit paty a smlouvu odsouhlasit.

A to se i stalo. Nešlo sice o stoprocentní souhlas, ale o souhlas velmi výrazný. Čtyři zmínění poslanci byli proti, deset dalších se zdrželo hlasování a několik desítek jich chybělo. Národní shromáždění mělo tehdy tři sta poslanců, takže přijetí smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území odhlasovala dostatečná většina. „Od té doby se u nás datuje pozvolný rozjezd takzvané normalizace. Nakonec už to všechno šlo jako na běžícím pásu,“ podotýká k tomu historický publicista Zdeněk Čech.

Před a po hlasování o Sovětech

Samotné smlouvě však předcházela řada jednání. „Smlouva vyplývala z toho, co naši představitelé, kteří se dílem do Moskvy vydali z vlastního rozhodnutí, a dílem tam byli uneseni, dohodli s tehdejšími vládci Kremlu v závěrečných dnech srpna roku 1968. Zdeněk Mlynář pak v knize Mráz přichází z Kremlu napsal, že mu to připomínalo dřívější časy, takže pochopil Emila Háchu. Rusové působili dojmem, že nedovolí naší delegaci odjezd, dokud se nedospěje k řešení, které jim bude vyhovovat. Závěrečný protokol tehdy nepodepsal jen František Kriegel. Byl spolu s dalšími 21. srpna unesen na území Zakarpatské oblasti, kde jim prý ukázali i mučidla. Všechny ostatní pak přemluvili, Kriegla ne. Věřil, že má dvě možnosti. Buď mučení a smrt, nebo gulag na Sibiři a smrt. Byl to lékař a bezpochyby odvážný chlap, měl za sebou občanskou válku ve Španělsku a poté čínský boj proti Japoncům. Naštěstí si naše delegace dokázala v Moskvě na Sovětech vydupat, aby Kriegla pustili domů. Drželi ho v izolaci, jak nejdéle mohli. Dodali ho nakonec do československého letadla těsně před tím, než nastoupili další naši představitelé v čele s Dubčekem a Svobodou,“ doplňuje Čech.

Rusové chtěli okupací a smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území docílit plné podřízenosti jednoho ze svých nejdůležitějších východoevropských satelitů, což se jim podařilo. Jednota reformních komunistů byla rozbita a na slunce se začali drát lidé bez morálních zábran. Do čela se v normalizovaných poměrech dostali soudruzi Alois Indra, Vasil Biľak, Oldřich Švestka a další. Oldřich Černík, který smlouvu tolik obhajoval, zhodnotil nakonec své jednání slovy: „Posral jsem svou pozici a posral jsem i čest.“